horyna - @ 27.09.2019 | #

Kapela Budgie je stařičká rocková formace pocházející z Walesu, která sklízela své největší úspěchu hned při prvním startu ostrovního syrového rocku na počátku sedmdesátých let. Její klasické tříčlenné složení produkovalo enormně ostrou rockovou formuli, a i když nebyla komerčně nikdy tak úspěšná jako jiní slavní kolegové té doby, kvalitou zcela srovnatelná družina se co do významu právě s takovými spolky mohla směle poměřovat. A přirovnávání Budgie (což v překladu znamená andulka (koukněte na obálky jejich alb), no kdo tohle mohl jen vymyslet, nejspíš asi kapela sama:-) k Led Zeppelin, Deep Purple, nebo Black Sabbath co do syrovosti, riffovosti a opravdovosti hudebního jazyka, není vůbec od věci.

Budgie si u mne drží jedno nesmazatelné prvenství. Už navždy je budu mít zafixované jako kapelu, jenž zcela neochvějně zaujímá první pozici co se týče dlouhověkosti výdrže přijetí jejich hudby za svou a akceptování jí v podobě jaká je. Ta naše společná známost může trvat víc jak jedno desetiletí, během kterého jsem je nesčetněkrát testoval, avšak vždy s totožným výsledkem. Po pár sekundách, někdy jsem vydržel i minuty, bylo učiněno rázné STOP ! Nechutenství způsobené vysokánským hláskem zpěváka Burke Shelleyho se opakovalo do nekonečna. Tahle jeho hlasová hradba byla pro mne tak vysoká a dlouho nepřekonatelná, že pomýšlet na nějaké přizpůsobení se hudbě Budgie znamenalo nemožné.

Až jednou, při poslechu desky Pavlov's Dog - Pampered Menial, jsem se na Budgie rozpomenul, po osmapadesáté (alespoň:-) je znovu otestoval a najednou, světe div se, bylo to tam. Pavlíkův shouter David Surkamp má podobně, ve stratosféře položený hlas jako Shelley a když mi najednou nevadil ten, byla vyšlapána cesta i pro hudbu Budgie.

Musím rovněž přiznat, že jako rodilý arťák mám k podobně syrové a drsné muzice občas výhrady a nešmakuje mi vždy toliko, jako učesanější soubory té doby, nebo let pozdějších. Ale Budgie jsou vysoký level. Ta nepřístupná venkovní slupka je jen na odiv. Uvnitř bublá pěkně rozžhavený, do vysokých obrátek vytůrovaný motor, který vás spolkne jako sardinku.

Hodně jsem přemýšlel, kterými Budgie začít poprvé. Mezi fans zřejmě nejoblíbenější, krapet přístupnější deska Bandolier vypadala jako zcela ideální volba. Ale nakonec jsem ustoupil a zvolil si třetí placku, recenzovanou Never Turn Your Back on a Friend. Moc se mi líbil motiv na obalu (i když ani ty další nevypadjí zle) a při testu mne doslova sfouknul ústřední motiv/riff úvodní skladby Breadfan. Bylo vymalováno. Never je a bude tou navždy úrvní-Budgie, čímž bylo sémě vzpomínek zaseto.

Pojďme k desce samotné. Skladba Breadfan obsazuje po zásluze pol position a patří díky svému neutuchajícímu energickému riffostroji k tomu nejlepšímu nejen na desce. Píseň doslova upaluje ve spurtujících kytarách a divokých melodiích. Ostré tempo, zápal, nasazení, ale i lehoulinké akustické přemostění za půlí a roztomile vyšívané obrazce klidného zpěvákova hlasu, to všechno nabídne úvod alba. Baby Please Don't Go je zase ohnivá až vás pálí v těsné blízkosti sluchovodů. Krásně sejmutá basa, rozverné tempo a roztomile naříkavý Burkeho vokál. Velká chvíle Tonyho klasické kytary a Shelleyho něžného vokálu přijde ve třetí You Know I'll Always Love You. Krása. Po malinko slabší You're The Biggest Thing Since Powdered Milk, přichází zlatý hřeb desky, slabikář metalové hry v tvrdé a nepředstavitelně hutné pecce In The Grip Of A Tyrefitter's Hand. Kytarové citace, bicí palba a basové orgie společně vytvářejí smyslné orgastické představení ohromné síly, připodobňujíce své řádění k ohavným běsem fašistické válečné mašinérie. Takovou nekontrolovatelnou silou tato skladba disponuje. Naštěstí právě včas následuje další porce odlehčení ve slaďoučké prázdninové ukolébavce Riding My Nightmare. No a na konec nepřijde Japonec, ale další ohromná věc pojmenovaná Parents. Do ní kluci nahečmali vše typické a zároveň i progresivně nové pro styl Budgie. Hymna jako hrom.

Teď jen přemýšlím, jakým sloganem tu recenzi zakončit. Co třeba otřepaným výrokem – o jednom z nejlepších alb sedmdesátých let? A možná nebudu ani moc daleko od pravdy.

merhaut @ 27.09.2019 17:52:47 | #
Malá zpověď Anduláka zakladatele (v roce 2009)

Nejraději mám přípravu rozhovorů s muzikanty, kteří mě vyprovázeli na cestě k hudební dospělosti. Je to pokaždé svátek, mít možnost zeptat se na pár věcí někoho, kdo se před 35 lety na mě zuřivě smál z plakátu a jehož alba patřila k vzácným pokladům asfaltových sbírek.

Zákládající a dnes jediný původní člen BUDGIE, Burke Shelley je nejen muzikant s hlubokým zářezem v rockové historii, ale i pamětník a účastník dob, kdy v muzice nic nebylo nemožné.

Škoda, že čas nedovolil zodpovědět všechny otázky. Není všem dnům konec, a věřím, že v Retru v Praze bude možnost u Burkeho zjistit, jak to bylo s produkcí alba METALLICY, jestli opravdu část rodiny pochází z Polska, a co ze současné scény poslouchá...

---

Burke, jsi poprvé v Česku, proto využijeme příležitosti, a zeptáme se tě i na historii. OK?

OK.

BUDGIE jsou pro heavy metal jednou ze zásadních stylotvorných kapel, která doslova kovala dějiny.
Můžeš trochu zavzpomínat na jaké muzice jsi jako teenager vyrůstal?
Šedesátá a raná sedmdesátá léta, byla to opravdu tak výjimečná doba, kdy téměř každý kluk chtěl být muzikant?
V šedesátých letech jsem byl nejvíc inspirován BEATLES. Při jejich hudbě jsem se učil hrát a psát skladby. BEATLES ostatně ovlivnili miliony mně podobných lidí, kteří se rovněž chtěli stát hvězdami. Poslouchal jsem i ROLLING STONES, SPOOKY TOOTH, JOHN MAYALL´S BLUESBREAKERS, JIMI HENDRIX a mnoho dalších. Vedle BEATLES mi ale nejvíc dali LED ZEPPELIN, protože těm se podařilo dostat do rockové hudby heavy sound.


První dvě alba BUDGIE produkoval Rodger Bain. Prý upřednostňoval živé hraní i ve studiu.
Bylo to tak? A jak vzpomínáš na spolupráci s ním a jako moc ovlivnil typický sound BUDGIE?
Které studiovky si osobně nejvíc považuješ? Je nějaká taková?
Prvních pět alb bylo natočeno stejným způsobem. Nachystali jsme si kompletní muzikantské vybavení ve studiu, kam jsme všechno dotáhli, a natočili jsme kompletní instrumentální základy bez vokálů. Jedině ty se dotáčely. Tímhle způsobem nám to fungovalo nejlépe. Snažili jsme se vše dotáhnout až do puntíku. Co se týče naší spolupráce s Rodgerem Bainem, pracovalo se nám spolu výborně. Bylo to dáno tím, že velice dobře rozuměl novému heavy soundu, který jsme se snažili tvořit. Mé nejoblíbenější album BUDGIE je „You´re All Living In Cuckooland“.

BUDGIE vždycky byla kapela, která to uměla na pódiu rozbalit.
Na která památná vystoupení obzvláště rád vzpomínáš?
Na klubovou sérii v Barceloně v raných 70.létech, anebo na obrovský opakovaný úspěch na festivalech v Readingu v osmdesátých, či americkou Atlantu v devadesátých?
Anebo jiná?
Máš pravdu, že jsme na pódiu hodně živelná kapela. Vždycky jsme si živé hraní užívali tělem i duší. Rád sice vystupuju i na velkých festivalech, nejraději ale mám menší klubová vystoupení, protože zde máme lepší zvuk a bezprostřední kontakt s našimi fanoušky. V podstatě je mi jedno, o jaký koncert se jedná, vždy do toho jdeme jako kapela s maximálním úsilím a nasazením. A užívám si to, nemůžu jen tak stát, když hrajeme nějaký hodně dobrý riff, to se vždycky začnu celý kroutit. Za nejlepší akci bych považoval turné po Polsku v roce 1982. Bylo to prostě něco neuvěřitelného.

BUDGIE hráli s interprety jako JUDAS PRIEST, DIAMOND HEAD, OSIBISA, THIN LIZZY, MOTT THE HOOPLE, NAZARETH, MONTROSE, CAPTAIN BEYOND, OZZY OSBOURNĚ a jistě i dalšími.
Na koho rád vzpomínáš, s kým se dobře pařilo?
Nejsem nějakým šíleným vyhledávačem takových pařících akcí. Myslím si tedy, že nejsem dostatečně kvalifikovaný na to, abych to mohl hodnotit. Raději nechám hodnocení dalších kapel někomu jinému.

BUDGIE byla první opravdu tvrdá rocková kapela, co pronikla za železnou oponu. Série koncertů v Polsku v roce 1982 se stala i pro nás tady v komunisty ovládaném Československu něčím neuvěřitelným.
Jaké byly tvé tehdejší pocity z návštěvy „jiného“ světa, měli jste tehdy možnost pohovořit s polskými fanoušky? Bylo něco, co tě obzvláště šokovalo?
A tušili jste, jak jste byli populární zde za plotem?
Polsko v roce 82 nám skutečně otevřelo oči. Viděli jsme policii, jak se s nikým nemazlila a procvičovala si prostná s obušky. Taky jsme byli neustále pod dohledem, pár „nenápadných“ nám bylo furt v patách. Fanoušci byli, přes to všechno, naprosto fenomenální. Tak zaujatí naší hudbou a tak doslova zažraní do každého našeho vystoupení, že se to muselo navždy uložit na čestné místo v mém srdci. Miluji je všechny. Od té doby, co komunisti vypadli, se nálada hodně uvolnila a taky se všechno hnulo směrem na západ. Nicméně fanoušci zůstali pořád stejně věrní naší muzice. Velice často se setkáváme s Poláky, kteří byli na některém z koncertů ze zmiňovaného turné. Je to neuvěřitelné, když mi popisují, jaký efekt na ně tehdy naše vystoupení mělo.

Pojďme do současnosti.
Na co se můžou fanoušci v pražské Retro Music Hall těšit? Co například vedle staré dobré klasiky uslyšíme ze skvělé "You're All Living In Cuckooland"?
Moc se na vystoupení v Praze těšíme a můžu ti slíbit, že fanoušci mohou očekávat malé rockové zemětřesení a hodně bouřlivou noc plnou hudby. Určitě mohu příznivcům slíbit, že uslyší skladby z tohoto alba. Kromě toho zazní i starší materiál.

Jak se dostal k hostování s BUDGIE kytarista Craig Goldy? Prý ti ho doporučil Paul Cox? Kytara je pro BUDGIE zcela zásadní, jak se Craig vypořádal zejména s odkazem Tonyho Bourgea, a co nového a svého do live soundu BUDGIE přinesl?
Máš pravdu, že jsme si vypůjčili Craiga Goldyho z kapely Ronnieho Jamese Dia. Je to vynikající hráč a neměl vůbec žádný problém, aby zanechal svoji stopu v naší tvorbě.

Díky za rozhovor, a ať BUDGIE zboří Retro Music Hall.

---

Technická poznámečka. By mě zajímalo, kdo na těch všech pokoncertních dýcháncích muzikantů vlastně účinkoval? Nikdo se k nim nehlásí, Bourke není zdaleka první :-) JM