horyna - @ 14.12.2020 | #

Budgie jsou můj asi vůbec největší hudební objev na rockovém poli za zhruba poslední rok. Myslím z pohledu staré sedmdesátkové kapely, které jsem přišel na chuť teprve nedávno, co má rozsáhlou discografii a u níž jsem se nerozpakoval a krom debutu ji postupně pořídil kompletně. Za nejzdařilejší výtvory budu asi vždy počítat ty první, které jsem od nich slyšel, což je trojlístek alb vydaných mezi roky 73-75. Dnes mám ale rád i trochu syrovější Squawk, a naopak silně osmdesátkový Deliver us From Evil. Vlastně i ostatní desky jsou velice dobré, tedy až na desku předcházející této recenzované - Power Supply. Právě na ní došlo k jedné důležité změně, která se dost výrazně zapsala do charakteru oné desky. Odešel kytarista Tony Bourge, jehož nahradil novic John Thomas. Díky jemu a změně klimatu na hudební mapě té doby především, dochází k rychlé obměně Budgie z hard-rockové party na heavy metalovou. Tento směr mě k "andulce" zkrátka nesedí. Navíc příšerný zvuk (nechápu, jak toto vůbec mohli pustit ven) s kompozicemi podobnými jedna druhé, sesazují tuto desku v mém zorném poli na pozici v Budgie katalogu na druhou nejslabší.

Následující nahrávku, tedy album Nightflight vnímám jako daleko povedenější. Budgie se už za každou cenu nesnaží hrát jen ostře a od podlahy. Hevík tu sice znovu v písních prorůstá, ale daleko zdařileji a prostřednictvím složitějších, košatějších struktur. Zvuk se vyčistil a deska, i v řízných kompozicích nabízí daleko variabilnější hodnoty. Budgie znovu vsadili na sofistikovanější pojetí a svým skladbám přidali na vzdušnosti a autenticitě. Dokladem jsou překrásné pomalejší věci Apparatus a Change Your Ways, ušité dle vzoru starších, s podobnou atmosférou popasovaných písní. Z těch tvrdším vítám především parádní dupárnu Superstar, hymnickou Keeping a Randezvous a skvostný opener I Turned to Stone. To je ušní balzám a jeden z nejlepších songů celých Budgie.

Desku Nightflight zdobí parádní cover, lehce osmdesátkový zvuk i otevřenější sound a v řadě neposlední, i spousta výborných písní. Tahle deska je zkrátka parádní, ostatně podobně jako 90% všeho, co kdy Budgie složili. Zastánci "původní" koncepce kapely, by na mém hodnocení určitě jednu hvězdu sundali, ale od toho tu přece máme ten subjektivismus.

jiří schwarz @ 14.12.2020 20:30:06 | #
Horyno, Horyno. Tvá láska k pokračováním uzavřených příběhů je, pravda, asi nezměrná (co takhle Ordinace v Růžové zahradě, díl 900. 😄?). Každej z pravověrných rockových fandů má v lásce některé věci, ke kterým se veřejně nezná - já např. v r. 197.. něco jsem bral Únos od Olympicu 🤓 za to nejlepší, co v tý normalizaci v tý době v rocku vzešlo). Jenže, přece jen, soudný a znalý člověk, co mu už není 17, musí tu věc přece jen zařadit, a tak i hodnotit. Tak se dostávám k tomu, že na Tvá hodnocení prostě nemám koukat (a asi se nesnažit ve svym pokročilym věku pátrat, zda jsem udělal kdysi dobře, kdy jsem Budgie přestal poslouchat po jejich 3. albu (vlastnim box-set těch prních 3) - ano, udělal. Never trust anyone over 30. YouTube vypnut po 15 min. produkce tohoto alba. Škoda života. Ne, ničim mě to nezhrozilo, ale taky sebemíň nadchlo. Repetitio (sebe sama) ad finem? Jen zbavrni původbích koulí? Nevadí, že vzniklo, nevadilo by, kdyby nevzniklo. Pinkmane, lepší než pro mě 1* Pet Shop Boys. Za mě 3* akorát.