chimp.charlie - @ 09.07.2026 | #

Po dlouuuuhých sedmnácti letech vydává v roce 2006, roce svých šedesátin, Michal Prokop své další, v pořadí sedmé studiové album, k čemuž ho údajně dokopali dva lidé: manželka Nina a básník a textař Pavel Šrut, který slíbil napsat texty a během dovolené ve Španělsku svému slibu dostál. Tím zásadní měrou přispěl k tomu, že si Michal mohl ke kulatinám nadělit už podruhé v kariéře „největší zázrak ve světě šoubyznysu“ – comeback. 

Comeback tento čítá celkem 13 položek. O hudbu se vedle hlavního protagonisty podělili Jan Hrubý, Luboš Andršt a zejména Petr Skoumal, který složil téměř polovinu (konkrétně 6) písní. Velmi plodný, leč podle mě nedoceněný autor, veřejností vnímaný spíš jako skladatel filmové hudby a písniček pro děti. O spolupráci s ním zajímavě hovoří Luboš Andršt v knize „Ještě hraju vestoje“: při hraní prý často přistupoval ke Skoumalovým věcem poněkud volně a tu a tam si je upravoval podle svého, včetně ikonické Koleje Yesterday. „Čekal jsem případnou reakci ze strany autora, ale Petr nic. Prošlo to v pohodě. Když se točila deska Michala Prokopa Poprvé naposledy, Petr už mi přímo zavolal: ,Nemohl bys dotočit něco v těch mých písničkách? Čekal jsem, že s tím ještě něco uděláte.´ Základy byly v pořádku, nahrála je sestava Jana Hály, ale Petrovi šlo o invenční vklad.“ Týkalo se to prý zejména Loučení, podle autorova mínění zralého na vyhození. Další důkaz Skoumalova formátu.

Texty – jak už naznačeno výše – jsou spanilou sólo jízdou Pavla Šruta, který měl dar psát o životních zapeklitostech způsobem svébytně poetickým a přitom všeobecně sdělným. V recenzi na album Ostraka jsem v poznámce ke coveru šlitrovky Na shledanou napsal, že Prokopův projev je hlavně muzikantský, že nijak neilustruje text. To bylo poněkud přísné a v tomto konkrétním případě nepochybně ovlivněné srovnáním s originálem, což by se recenzentovi stávat nemělo. Hlavně to ale bylo nepřesné: Prokop svým zpěvem sice neilustruje text tak, jak to v našich končinách umí třeba Václav Neckář, na druhou stranu je ale jedním z těch zpěváků, jimž se do hlasu nějakým způsobem (nemyslím, že by to bylo záměrné) propisují věk a životní zkušenosti, takže když zpívá, že „…zase prší sníh a cesta nikam nevede…“, beze zbytku mu to věříte.

Jednotlivé písničky? Album otevírá svižný rokec 64, po němž následuje všehochuť stylů a především nálad. Toužíte po blues? Prosím,  tady je LOUČENÍ. Zaswingovat si můžete s LETECKÝM INŽENÝREM, je-li libo spíš trochu latinou šmrncnutého jazzu, k mání je HOTEL U PŘÍSTAVU. Nebo raději jazz tradičnější? Budiž – VEDRO NAD PRAHOU. Něco hořkosladkého rozjímání taxikáře na noční šichtě https://www.youtube.com/watch?v=ErN05InMZr8&list=RDErN05InMZr8&start_radio=1 – POPĚVEK. Meditace stárnoucího chlapa okouzleného mladou dívkou? POPRVÉ A NAPOSLEDY (poznámka pro moderátory – název skladby není shodný s názvem alba, takže v tracklistu prosím doplnit ono důležité „a“ uprostřed). Podumání nad sklenkou irské whiskey? TULLAMORE DEW. A tak dál, ať už je to cokoli, Prokop to dává s naprostou bravurou, takže beru všechno. Osobně mě ale přece jen nejvíc dostávají baladicky ladění ZLODĚJI ČASU s úžasně vystavěnými instrumentálními mezihrami – ostatně i sám Prokop je na koncertech občas uvádí jako píseň „kterou zpívat budu, dokud zpívat budu“.

V knize „Ztráty a návraty“ Michal vzpomíná, že atmosféra při natáčení byla velmi inspirativní, srovnatelná s tou, jež provázela vznik legendární Koleje Yesterday (takže nejspíš není náhodou, že i toto album má podobně geniálně symbolický název). A z té hudby je to cítit – jako by vás na necelou hodinu zase vrátila do časů, kdy

„…život žil se ještě live
každej den začal písní novou
kapela šlapala a měla drive
a playback bylo cizí slovo…“

A tak zaplaťpámbu, že nejen Mick a Paul, ale ani Michal s tím pořád ještě nesek´.

jiří schwarz @ 15.07.2026 01:26:22 | #
Je to krásná recenze, radost se vrátit do českých luhů a hájů. Vyposlechnu brzo.