Reakce na recenzi:

horyna - @ 29.03.2019

Generations byli moji první Journey, které jsem slyšel a následně také pořizoval. Byl v tom pořádný kus zvědavosti. V roce 2005, když deska vyšla, jsem jejich hudbu neznal a ani zvlášť nevyhledával. V obchoďáku se na mě z obálky šklebil mystický scarabeus a tak jsem si desku vytáhl, pustil a tipl bych si, že na nějaký třetí poslech i koupil. V jejich rozsáhlém katalogu je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších. Určitou roli v tom bude hrát i sentiment a desítky poslechů, které jsem s žádnou jinou deskou Journey dosud neabsolvoval.

Vím že to není jejich majstrštyk a jestli si dobře vzpomínám, v nějakém rozhovoru jsem se dočetl, že samotné nahrávání (možná příprava) alba probíhalo v dusné atmosféře, ve které se každý snažil prosadit svoje myšlenky. Zřejmě z toho důvodu působí deska neučesaně a některé skladby mají s původní myšlenkou kapely pramálo společného. Doposud rovněž nebývalo zvykem, aby v písních zpíval někdo jiný než hlavní zpěvák. Na Generations zpívají krom Augeriho také Schon, Cain, Valory a dvakrát Castronovo. Ani jeden z nich mě tam neprudí a jejich rozdílně barevné vokály přispívají k větší rozmanitosti.

Krom obvykle skvělého Schona musím chtě nechtě vyzvednout dvojici Augeri/Castronovo. Samozřejmě, že pro milovníka druhého období kapely, kdy byl shouterem nedostižný Steve Perry, bude Augeri jen slabou náplastí. Jenže já osmdesáté roky do své sbírky nijak razantně netlačím, a tudíž desky Journey z této etapy nemám za úplný top. Jejich komerční (ne u všech nahrávek) tah mě občas pořádně sejří a sladkou polevu linoucí se ze srdceryvného naříkání v baladách nemám rád. V roce 2005 je podobné prezentaci dávno konec a tak si vychutnávám Journey spořejší, reálnější a dospělejší. Samozřejmě, že balady píší dál - pořád skvělé, v nichž nějaká ta slza prostě ukápnout musí, ale nejsou to už potoky. No a Deen, to je mlátička k pohledání. Ten skladby Journey nakopává do úplně nové dimenze a svoje obtížné brejky vytáčí jako nikdo před ním.

První trojka mě vždy spolehlivě dostane. Pozitivní fluidum a dobrá nálada se šíří z Faith In The Heartland, The Place In Your Heart a A Better Life. Je nakažlivá jako mor ve středověku. Pak přichází zpomalení a další čtyři skladby jsou skvostné svou naléhavostí. Druhá půle už představuje spíš netypickou stránku Journey. Na přeskáčku se střídají zpěváci a Journey obměňují a obohacují svůj rukopis o nové styly, jako kupříkladu rock'n'rollovou rubačku Gone Crazy. Právě druhá půle dost fanoušků odrazuje, alespoň ty původní.

Předchozí deska Arrival, na které Augeri zapěl poprvé, mě tolik nebaví. Je to spíš sbírka balad, než deska rockové kapely. Jedno se jí ovšem upřít nedá - pokud chcete dostat holku do postele, zaručeně funguje a není lepší volby (možná krom Bon Joviho). Generations hledí vpřed, stejně jako jeho dotaženější nástupci Revelation a Eclipse, kde už v roli pěvecké po epizodě s J. S. Sotem figuruje "mladší bráška" Perryho, výtečný Filipínec Arnel Pineda.

Bohužel i díky Castronovovým alkoholovým excesům už kapela sedm let studiově pauzíruje, a jelikož si zrovna prohlížím jejich stránky, zjišťuji, že byl do souboru povolán nazpět v osmdesátkách fungující bicmen Steve Smith. Tak třeba se kapela ještě k něčemu pohne a její fanoušci si zase jednou přijdou na své.