Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 24.06.2012

Po slabší desce Somethin´s Happening přišel Peter Frampton v březnu roku 1975 s dalším albem, nazvaným jednoduše Frampton. Studiovou sestavu opustil z rodinných důvodů basák Wills, krátkodobou náhradou se stal všestranný Andy Bown. V epizodní roli se na desce objevil i perkusista Poli Palmer (ex-Family). Jinak si samozřejmě Frampton kromě bicích (za nimiž stále kraloval John Siomos) také nahrál množství nástrojových stop sám.

Hned na úvod servíruje Frampton povedenou Day's Dawning, postavenou na elektrickém pianu a doplněnou vkusnými kytarovými vsuvkami. Malý vtípek s kohoutím zakokrháním a následným křikem "Shut up!" mě napoprvé dokázal srdečně rozesmát. Slyšet Show Me the Way zahranou jen na akustickou kytaru, asi bych nad ní mávl rukou, ale použitý talking box a dobře šlapající rytmika tuhle skladbu vytáhly o pořádný kus nahoru. One More Time se svou mírně zasněnou atmosférou vrací někam na Wind of Change, to stejné platí i o následující The Crying Clown. Dvojčetem k Day´s Dawning je další, klavírem výborně podbarvená kompozice Fanfare, tahle poloha se tu Framptonovi velmi povedla. Nowhere's Too Far (For My Baby) je klusavá, řádně přibroušená kytarovka, ve které se pan šéf konečně mohl trošku více odvázat (ale žádné velké rodeo se zase nekoná, produkční "učesanost" desky je znát i zde). Ve dvojskladbě Nassau/Baby, I Love Your Way už se silně projevuje popovější část Framptonovy produkce, tuhle písničku bych kvůli značné přeslazenosti na desce nejspíše i oželel. To Apple of Your Eye už je lepší, hlavně díky bezvadné instrumentální složce, zpěv je tu také až moc "pozitivní". Kytarová vybrnkávačka Penny for Your Thoughts mi trošku připomíná jinou, pravděpodobně o něco slavnější instrumentálku - The Clap od Steva Howea. Závěrečná (I'll Give You) Money má asi nejtvrdší aranžmá ze všech skladeb na desce a je jen škoda, že Frampton ve svém dalším hudebním vývoji inklinoval k muzice postrádající syrovost a energii tohoto kousku.

Z hudby na desce obsažené nemám ani pozitivní, ani negativní dojmy. Vyloženě mě nezklamala, ale ani ničím nepřekvapila. Taková průměrná sedmdesátková sólovka rockového kytaristy, který se s rostoucím komerčním úspěchem postupně připojuje ke střednímu proudu. Na této desce jsem si ale několik favoritů najít ještě dokázal, takže tři hvězdičky si myslím zaslouží.