Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 05.07.2012

Téměř pět let usilovné studiové práce a pravidelného koncertování trvalo Peteru Framptonovi, než se propracoval na pomyslný rockový Olymp. Po závratném úspěchu živáku Frampton Comes Alive! před ním ale vyvstal další náročný úkol - stvořit album, které by na úspěch čtvrté nejprodávanější live desky všech dob navázalo a potvrdilo tak Framptonovu hvězdnou pozici.

Ve studiu se koncem roku 1976 sešla tatáž sestava, z jejíchž koncertů pocházelo výše zmíněné dvojalbum - tedy Frampton, klávesista Bob Mayo (ex-Rat Race Choir), byskytarista Stanley Sheldon (ex-Tommy Bolin) a bubeník John Siomos. Svou - v pořadí už pátou sólovou studiovku - se ale Peter pokusil vyšperkovat i účastí známých jmen, a tak si v několika skladbách zabubnoval kolega z kapely Little Feat Richie Hayward a údajně i Ringo Starr, některé doprovodné vokály nazpívali Mick Jagger a Mike Finnegan a do jedné ze skladeb přispěl harmonikou i samotný Stevie Wonder.

Začínáme opět zlehka a s klavírem, titulní slaďák I'm in You má pro mě i přes svůj podbízivě hitparádový nádech jisté kouzlo a poslouchám jej rád. Do (Putting My) Heart on the Line Frampton přimontoval i svůj oblíbený talking box, jinak se jedná o (vcelku přijemnou) oblbovačku - takhle nějak si představuji vkusnou popovou produkci pro komerční rádia, ale s rockem tahle muzika moc společného nemá. Stejným metrem lze měřit i skladbě St. Thomas (Don't You Know How I Feel). Frampton do mikrofonu sladce protahuje a přihodí i ač uměřenou, přesto dobře poslouchatelnou kytarovou vsuvku. Won't You Be My Friend lehce koketuje s funkem, ale udržet pozornost po celých osm minut je zde pro mě docela obtížné. Naopak Don't Have to Worry se Framptonovi povedla - akustická kytara jako za starých časů, procítěné vokály, zkrátka nádhera. Tried to Love (zvláště ve své druhé polovině) příjemně šlape a ústřední riff zní, jako by si ho Frampton vypůjčil z nějaké nevydané skladby Paula McCartneyho. Zajímavě zní i harmonikou ozvláštněná Rocky's Hot Club, tu bych někdy strašně rád slyšel třeba v podání Sahary Hedla. (I'm A) Road Runner je pokus o tvrdší skladbu ve stylu White Sugar nebo It's a Plain Shame, ale až na slušné sólo mě příliš nezaujala. Závěr alba tvoří cover od Stevie Wondera Signed, Sealed, Delivered I'm Yours, který nemusím hlavně kvůli kolovrátkovitému refrénu.

Jestliže na předchozích albech koketoval Frampton s pop-music jen okrajově a s notnou dávkou opatrnosti, tady už se jeho nové hudební směřování provaluje naplno. Několik slušných skladeb se tu sice najde, ale z Framptona - rockera už na I´m In You zbyl jenom stín. Bohužel musím po delší době s hodnocením jen na dvě hvězdičky. Po následující desetiletí bude pro Framptona (až na malé výjimky) rock uzavřenou kapitolou.