Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 04.08.2012

Bývalý popový teen-idol, člen úspěšné rockové skupiny, etablovaný umělec na sólové dráze i kytarová superstar. Všemi těmito fázemi si od konce 60. let prošel Peter Frampton. Jeho pozdně sedmdesátková alba (I´m In You, Where I Should Be) sice u posluchačů zaznamenala pronikavý úspěch, on sám se ale stále více odkláněl od svého charakteristického stylu a zvuku a jeho hvězda na hudebním nebi pomalu, ale jistě ztrácela lesk. Frampton stále více splýval s proudem, čehož je důkazem i jeho první osmdesátkové LP Breaking All The Rules.

Framptona na přelomu desetiletí opustili jak basák Sheldon, tak i klávesista Mayo, takže to chtělo nějaké nové spoluhráče. Volba padla na budoucí členy Frehley´s Comet - basáka Johna Regana a klávesistu Arthura Steada (přičemž části předcházejícího jihoamerického koncertního turné se účastnil i Frehleyho "dvorní bubeník" Anton Fig). Při nahrávání nové desky pak za bicí zasedl Jeff Porcaro z TOTO. Nebyl ovšem jediným členem této kapely, který se na Framptonově desce objevil, nahrávání se kromě něj účastnil i kytarista Steve Lukather.

Deska se nese ve znamení příklonu k AOR - tedy k hudbě, jakou v té době produkovali třeba výše zmínění TOTO. První skladba Dig What I Say je paradoxně docela slušný rock´n´roll - Frampton vyrukoval s řádně "tlustým" zvukem kytary a ani rytmika si tu rozhodně nevybírá oddechový čas. I Don't Wanna Let You Go už zní o poznání víc popově, jenomže světe div se, pořád se to dá poslouchat. Na Rise Up je krásně znát vliv "TOTO sekce", skladba mi zní jako taková "Africa po framptonovsku", spousta kláves a poklidná atmosféra. Ve Wasting The Night Away se chvílemi odráží střípky starších Peterových melodií, ale v bezkrevném aranžmá nemají moc šancí vyniknout. Zhruba to stejné pak platí i o následující Going To LA - trošku větší dynamika by těmto skladbám rozhodně neuškodila. You Kill Me tlačí na pilu o poznání víc, tohle už je AOR jako když vyšije. Velmi živý cover skladby Friday On My Mind od Easybeats sem tak úplně nepasuje, ale jedná se o pěkné zpestření místy příliš umravněné desky. Absolutním vrcholem alba je pro mně Lost A Part Of You - takový návrat do minulosti mě ve Framptonově diskografii vždycky potěší. V závěrečné Breaking All The Rules Peter konečně odvázal kytaru ze řetězu a předvedl, že kdysi býval "rocker až na půdu".

Takže co s tím? Začátek alba není špatný, konec je v daném kontextu dokonce velmi dobrý. Nějaká ta vata se tu vyskytuje, ale to je problém i u dalších Framptonových desek. Breaking All The Rules vnímám jako album, pohybující se mezi AOR a popem, ale poslouchám ho raději než předchozí dvě desky. Budou to dvě a půl hvězdičky, nicméně zaokrouhlím dolů - Framptonova alba ze 70´, kterým jsem dal tři hvězdičky, jsou bez výjimky lepší.