Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 20.08.2012

Období krátce po vydání desky The Art Of Control nebylo pro Petera Framptona jednoduché. Skončil u nahrávací společnosti A&M a jeho kariéra se zdála být pod bodem mrazu. Frampton se však nevzdal - uspořádal si svůj rozháraný osobní život a vymanil se z drogové závislosti. Krátce na to přišla i příležitost opět naskočit do hudebního kolotoče, když jej kytarista Steve Morse požádal o účast na svém sólovém albu Stand Up. Výsledkem této spolupráce byla titulní píseň, ve které si Frampton zahrál na kytaru. Tato studiová epizoda Petera přiměla pustit se do práce na vlastním materiálu, který pak o dva roky později vypustil do světa na albu Premonition.

Desku Frampton nahrával převážně s hudebníky ne zrovna hvězdných jmen, jedinou výjimkou byla účast basáka Tonyho Levina. V duchu dobových trendů mají na desce spoustu prostoru klávesy, ale nebyl by to Peter Frampton, aby ve většině skladeb někde nečíhala nějaká ta kytarová vyhrávka. Zvuk je bohužel (hlavně u rytmiky) dost osmdesátkově umělý a plechový - tohle zkrátka ne každý překousne. Ale pokud se zadaří a dokážete se do téhle hudby zaposlouchat, zjistíte, že takhle šťavnatou muziku Frampton nevyrobil dobrých deset let.

Asi nejlepší věcí na albu je "šuplíkovka" Moving a Mountain, která Framptonovi zbyla z nahrávání předchozí desky The Art Of Control. Prim zde hrají docela ostré kytary, klávesy se dostanou ke slovu jen v hitovém refrénu. Krásná je i následující balada All Eyes On You, tahle poloha Framptonovi seděla odjakživa (pokud to občas nepřehnal s patosem). No a nesmíme zapomenout ani na (ač synťákový až hanba) chytlavý popík Lying. Kromě těchto tří vrcholů se na desce nachází ještě pár relativně slušných skladeb jako Call of the Wild, Hiding from a Heartache nebo titulní Premonition, které už ale kolem posluchače spíš jen tak příjemně proplouvají, než aby opravdu zaujaly.

Album Premonition je považováno za velký hudební comeback Petera Framptona. Já bych v hodnocení tak optimistický nebyl - podle mě jde o vcelku příjemné popové album, na němž Framptonův rukopis není (až na zmíněné výjimky) nijak extrémně výrazný. Jeho význam lze spatřovat v tom, že Petera fyzicky vrátilo do hudební branže, což potvrzuje i následná spolupráce s Davidem Bowiem na jeho albu Never Let Me Down. Album samotné ale hodnotím "jen" třemi hvězdičkami - Frampton se zatím pořád jen veze s proudem.