Reakce na recenzi:

oř - @ 02.03.2017

Bylo by příliš prosté a nesprávné, nacpat všechny desky Queensryche, které přišly po Promised Land, do jednoho pytle. Jejich kvalita šla kolekcí z devadesátého sedmého rapidně dolů a oproti původní produkci kapely je to skok až neuvěřitelný. Ústřední skladatelská persona zmizela a z velké části se vytratila i ochraná známka a originalita těchto nadaných melodiků. Ale některá pozdější alba k zenitu přece vystoupala a sinusoida kvality se pohupuje jednou nahoru, jednou zase naopak.

Tím nejlepším výrobkem z druhé etapy Queensryche se zdá být deska Operation: Mindcrime II. Zřejmě pod tlakem nezprznit svým pokračováním nedostižnou jedničku, vybičovali se Wiltonovci tentokrát k neuvěřitelně variabilnímu výkonu, u kterého není nouze o spousty skvostných nápadů a technicko-zvukových vychytávek. Skladby mají patřičnou razanci, jsou zapamatovatelné a po celou stopáž se snaží udržet pozornost posluchače na uzdě. I přes určitou roztříštěnost se to vcelku daří a obzvlášť vokální linky pana Tatea, psané přímo jemu na míru, jsou ozdobou alba. Navíc podpůrná účast Pamely Moore a rockové brusky R. J. Dia vyšroubovala tuto sedmnáctipísňovou! kolekci ještě o něco výš.

A zvuk? Ten dopadl na poměry novodobých Queensryche ještě dobře, člověk si sice posteskne, jak by asi nahrávka zněla z dílny Jimba Bartona, ale když pak slyšíte o sedm let mladší návrat prostřednictvím "hubené a JEN metalové" stejnojmenné desky, která sice zní mohutněji, ale je předimenzovaná a nepříjemné vrčení, které se často ozývá při vyšších frekvencích, na dobré náladě rozhodně nepřidá, tak O. M. II vychází pořád slušně.

Hodnotit album není lehké, v nové éře 1997-2015 patří jistě k nejlepším, ale ve srovnání s těmi "správnými" Queensryche je to jen slabší čajíček. Přesto, kolik hudebních "dvojek" může svým prvorozeným směle čelit?