Reakce na recenzi:

Petr Gerneš - @ 02.07.2013

Možná vám to přijde velice zvláštní, ale já jsem se s touhle fantastickou deskou seznámil díky Simpsonům, přesněji díky tomu dílu, v němž Bart prodá duši Milhousovi. Této dramatické zápletce předcházel jeden vskutku d´ábelský kousek tohoto dua, vyměnění všech kancionálů ve springfieldském kostele za notový a textový záznam velmi silné, dlouhé a prazvláštně temné skladby od jakési rockové kapely, kterou celá místní obec perfektně zapěla, a musím říct, že mne hned na první poslech uhranula. Po shlédnutí této epizody jal jsem se na internetu zběsile hledat všechny podrobnosti o této výjimečné písni a našel jsem toho mnoho, jenže jsem je všechny po krátké chvíli zapomněl a opět se vnořil do undergroundových vod. Před nedávnem se mi ovšem pamět´ vrátila a já si konečně celou skladbu i s albem, které ji obsahuje, poslechl, a musím říct, že jsem udělal dobře.
Hudba obsažená na této placce je velice zajímavá. Co se týče soundu, tak svým způsobem připomíná Doors, ale zde není podle mne kladen tak velký důraz na text a na výkon zpěváka, který je podle mne u výše zmíněné losangeleské kapely klíčový a bez kterého si ji ani nedokáži vychutnat, zde se spoléhá mnohem více na instrumentaci a celková forma je dle mne mnohem blíže ke klasickému hard-rocku, či v případě songu titulního k progrocku.
Velice dobrá je na tomto albu i jeho postupná gradace. Od vcelku jednoduchého love-songu MOST ANYTHING YOU WANT, který obohacuje především zpívající varhaník Ingle, se přesouváme k FLOWERS AND BEADS, která je vlastně stejného charakteru jako ta předcházející, ovšem poněkud složitěji strukturovaná, po níž následují MY MIRAGE a TERMINATION, v nichž nás především Ingle a Brann okouzlí svými instrumentálními výkony. Nápaditá kytara se zde snoubí s naléhavými varhanami a vytvářejí spolu prazvláštní hudební plochy na pomezí artificiální hudby. Vypalovačka ARE YOU HAPPY?, plná zajímavých změn nálad a originálních, prolínajících se motivů, však ovšem napoví, že ve vz. dvou skladbách ještě Ironi zdaleka neřekli vše.
První strana desky končí a my se dostáváme ke skladbě titulní, k IN-A-GADDA-DA-VIDA, otevřenou záhadným barokním intrem na Vox Continental (tuším)...
Co se děje potom, je těžko popsatelné slovy. K Inglovým zpočátku tichým voxkám se přidává s obrovskou silou zbytek kapely, a my již slyšíme ten dnes již klasický riff, který tenkrát ve springfieldské obci vzbudil značné zděšení. Nuže, já musím uznat, že na toto tento hudební motiv sílu má, a osobně ho považuji za jeden z nejlepších v historii rockové hudby (a nemohu být sám!). Možná by někomu nevadilo, kdyby tahle píseň byla jenom jeden dlouhý, hard-rockový kolovrátek, ale to není styl Iron Butterfly. Ti jej s precizností opravdových mistrů rozvedou do rovin vskutku netušených a solidně se na něm vyřádí. Nad tím vším se vznáší Inglův silný baryton, který skvěle dokresluje magickou atmosféru tohoto výborného fláku. Po chvíli však umlkne a začne se věnovat především svým klávesám, na nichž vykouzlí orgasmické sólo, které určitě patří k těm nejlepším ze 60.let. Ale to ještě není konec! Nastupuje Brann se svou kytarou a rozpoutá hotové peklo, z něhož se sice na chvíli dostaneme, ale pak je tu ještě dlouhé, ale zajímavé sólo na bicí, na první poslech možná působící monotónně, avšak při delším studiu člověk zjišt´uje, že toto vcelku prosté vyjádření sem naprosto perfektně sedí. Bushy sice nebuší jako o život, naopak se drží středního rytmu skladby a soustřed´uje se především na bubny, čímžto vytváří takovou jakoby šamanskou atmosféru, která postupně graduje a graduje, až zase uslyšíme ty tajemné varhany a všecko to začíná se stejnou intenzitou odznova. Iron Butterfly nám nadělují dalších asi šest minut blaha, Ingle se vrací na chvíli za mikrofon, aby pak za klávesami skladbu ukončil rázným zopakováním hlavního tématu, podpořený svými spoluhráči.
Cesta do rajských zahrad končí, vracím se zpět do našeho světa, a přemýšlím, co říci na závěr. Dalo by se říci hodně, vždyt´ tahle deska, to je skutečný majstrštyk, perfektně vyvážená, vypointovaná i vygradovaná. Ale to se mi nechce říkat, to by znělo poněkud neoriginálně, vždyt´ to o tom říká každej. Tak, snad jen:
Chvála BOHU za Simpsony!