Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 01.02.2012

Album Sacrifice od kapely Black Widow jsem objevil podle úspěšného singlu, který se stal hitem kapely a byl na rockových diskotékách počátkem sedmdesátých let hojně přehráván. Byl název kapely odvozen od pověstného pavouka, anebo se za ním skrývalo podhoubí tajemného satanismu? Tímto problémem jsme si tehdy s kamarády lámali hlavu. Objevil jsem tehdy blízko nádraží malý stánek s fotografiemi zpěváků a skupin a kapela s názvem Black Widow se zde objevila na černokněžnické fotografii, na níž ležela v rakvi nahá mladá žena a kolem ní v dlouhých hábitech stáli se svíčkami v rukou vlasatí hudebníci, kteří dokreslovali ponurost celého výtvarného záměru. Bylo tedy pochopitelné, že zjistit, jak zní nejenom uhrančivý hit, ale celé album, bylo předmětem mého zesíleného zájmu…. Klasický vinyl nebyl v daných časech k dostání a postupem let byl můj zájem o tuhle kapelu překryt náporem dalších a dalších kapel….
Až později v dobách CD jsem objevil tento titul za směšnou cenu 150 Kč ve Slevách a rozpomněl jsem se na dávnou touhu sblížit se s touto kapelou a tak si teď album retrospektivně vrátím do dávných souvislostí…..

IN ANCIENT DAYS – dlouhý tón kostelních varhan v úvodu, do kterého se připojují tlumené baskytarové tóny…. Entrée jako vystřižené z raných pinkfloydovských časů navozuje vážnou až pochmurnou atmosféru. Hammondky nabývají pevnější sound s mírným dozvukem. Šílené tremolo připomene Vanilla Fudge s téměř zborcenou harmonií a zcela nečekaně se objevuje zvuk akustické kytary a nečekaně i bučivý saxofon. Sólový zpěvák se jmenuje Kip Trever a vstupuje do hry energickým hlasem. Není svou barvou nijak výjimečný, ale má ve svém výrazu jakýsi neklid. Taky zde máme mellotron, jako by vyskočil z Moody Blues a harmonická struktura se podřizuje vyjadřovanému obsahu zpívaného textu. Psychedelická atmosféra prostupuje skladbou od začátku až do konce, čeřená občasnými bubenickými breaky. Možná zde někdo vypozoruje i odér Van Der Graaf Generátor, i když o tom nejsem tak stoprocentně přesvědčen, protože hudba progrockových věrozvěstů je pomalejší a prokomponovanější. Dobové hudební asociace se v úvodní skladbě hodně snoubí a jsem zvědav, co přinese další skladba….

WAY TO POWER – kytarista Jim Gannon otvírá skladbu akustickou kytarou, k níž se připojují dusající bicí s baskytarou a velmi čitelný saxofon Clivea Jonese. Skladba má docela jasnou melodickou linku a dá se oholit na holou kostru. Skladatelsky nic převratného se zde neděje, ale přesto jsou aranžérské postupy docela zajímavé a propojování vokální složky s instrumentací se děje v dobré shodě. Gannon vymění akustickou kytaru za elektrickou a v mezihře nabídne neurastenické kytarové sólo podporované wah wah pedálem. Fade-out se utápí v nekonečnu s ozvěnou…..

COME TO THE SABBAT – bicí nástroje Clivea Boxe mají šamansko obřadní nátěr. Hypnotická rytmická formule se opakuje za podpory Jonesovy flétny a tajemného sborového zpěvu, který akcentuje poslední hlásku. Unisono baskytary Boba Bonda a Jonesovy flétny má mírně jethrotullovský náboj, ale ne v použití flétny, ale spíš v té staroanglické melodice a konečně přichází nekonečné…. Come come, come to the sabbbat, come to the sabbah… což postupně graduje a uvolňuje patřičné emocionální šílenství neartikulovatelnými výkřiky. Skladba se stala jednoznačným hitem kapely nejen na singlu (jak už bylo řečeno), ale i na samotném albu.

CONJURATION – podobně závažné téma přináší i další skladba, v níž se bicí rozbíhají ve výrazných bubenických úderech, do který vstupuje další instrumentace a Treverův hlas dramaticky vyzpívává obsah skladby s takovým zanícením, jakoby zachraňoval veškeré lidstvo zhýralého světa…. Patřičný patos, rytmicky zdůrazňovaný a doprovázený flétnou a klarinetem v dlouhých tónech uvádějí posluchače do podivného vytržení. Zvuk mellotronu a zpívaného hlasu lze vysvětlovat různě…. Dramaticky, varovně, jako zaklínadlo a tajemný obřad, anebo jako dvorský hradní ceremoniál před monarchou, který zachmuřeně pozoruje svoje poddané, vydané mu na milost a nemilost. Přiznám se, že pochybnosti mě neopustí až do konce skladby, s čím to mám co do činění…..

SEDUCTION – elektrická kytara jemně ohýbaná wah wah pedálem za pospory mellotronu nám Treverův hlas nabízí za tónů hammondek a kytary ve zvláštní harmonické podobě. Skladba se odvrací od klasické rockové struktury a až příchod saxofonu a zrychleného unisona baskytary, bicích a ostatní instrumentace přináší nečekanou změnu. Tohle ovšem není konečné překvapení, protože přichází ještě třetí část skladby, která svou atmosférou není daleko od jazzových kontemplací a od latinizované bossanovy. Docela podmanivé sólo na hammondky vloží Taylor, čímž skladba získá jakýsi předobraz art rocku, ale už to máme zase konejšivé flétny… Viditelná snaha Jima Gannona napsat „závažnější téma“ a vzdálit se klasické podobě zpívané skladby, je zřejmá, ale v dané době ještě nedovařená, přesto nadějná…

ATTACK OF THE DEMON – rytmicky důraznější a propracovanější je další skladba, operující postupy pozdních šedesátých let ve vokální struktuře, ale instrumentace jaksi přešlapuje namístě a třebaže kapela vykazuje výtečnou souhru, o čemž není pochyb, všechno je ještě jakoby stále trochu „nedonošené“ a nevyzrálé a tak ani nepřekvapí, že řada jiných v té době startujících kapel musela Black Widow zmasírovat. Poměrně zajímavé a zvukově výrazné party hraje baskytarista Bond. Treverovy pokus vložit do mezihry jazzový scat mi připadají za podpory ostatních nástrojů sice zajímavé, ale zatím ve fázi experimentu a hledání nazdařbůh, třebaže prolínání nástrojového parku nezní vůbec špatně….

SACRIFICE – závěrečná skladba začíná vpravdě ďábelským nástupem bicích nástrojů a opakující se schéma rockového riffu ve stylu boogie je příležitostí pro baskytaru a flétnu za doprovodu prostorového vokálu. Myslím, že Jethro Tull, podobně jako třeba Skin Alley by přece jenom Black Widow strčili do kapsy a také vokál Kipa Trevera bez podpory sborů mi připadá trochu zúžený a nevýkonný. Ovšem rhythmandbluesové opakující se schéma baskytary, hammondek s podporou bicích dává šanci pět Jonesově flétně a daný riff je rozvíjen do psychedelického oparu. Skladba je prostorem pro instrumentální kouzlení Clivea Jonese na flétnu a Zoota Taylora na hammondky. V závěrečné skladbě se vzepne k výtečnému výkonu a jako varhaník ukazuje, že není žádné béčko. Rhythm and blues a jazz má v krvi a také smysl pro experimentální postupy. Myslím, že Black Widow si ponechali hlavní objem své energie do poslední skladby a ta jim hodně pomáhá zvýšit si reputaci v mých očích při hodnocení. Je strhující, vypjatá a šlehají z ní plameny hodně vysoko, ať už pod nimi topí Satan nebo obávaný pavouk…. Clive Box hraje strojově přesně a několika breaky zvíří šlapající strojové postupy až do patetického vyústění…

Album Sacrifice nezní špatně. Nemyslím si, že by to sice byl pronikavě zázračný hudební počin, který jsem neslyšel v různých asociacích od jiných skupin, ale i tak je zde co poslouchat a vnímat v jemných nuancích. Jim Gannon, jako hlavní skladatel se na kytaru nijak zvlášť nápadně neprojevuje, což mě trochu překvapilo…. Srovnávání Black Widow s Black Sabbath a Jethro Tull mi připadá hodně odvážné, spíš jako derivát Skin Alley, ale hudební chutě a představy mohou být různé….
Byl jsem rozhodnut udělit albu tři hvězdičky, ale poslední skladba mě hodně přesvědčila a tak jim jednu hvězdičku přidám (s odřenýma ušima).
Jako debutové album zní velmi slušně ale netroufám si říci, jak zásadně promluví Black Widow do sedmdesátých let, nechci si hrát na proroka, ale i při případných personálních proměnách budou převálcováni a stanou se reliktem doby, ale svázaným až příliš s minulostí, než že by ovlivnili přítomnost, natož budoucnost.