Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 08.04.2016

Před 15 lety jsem klasický heavy metal poslouchal intenzívně a železná panna nebyla samozřejmě výjimkou, její alba se mi protáčela ve značné frekvenci i množství. Dnes už musím mít nějak chuť, ale dvojice Somewhere in Time a Seventh Son.. je u mě jasně vrcholovou dvojicí tvorby. Kromě toho jsem si ale oblíbil i tuhle, tehdy návratovou desku s Brucem Dickinsonem.

The Wicker Man je rázný maidenovský úvod a refrén s krásně sekanými motivy a silnou melodickou dávkou je tím, čím tahle deska vyniká. Na kráse a razanci nic neubírá ani očividná podobnost riffu se starými Judas Priest - "Running Wild". Jako zarytý judasovec jsem s tím své maidenovské kolegy v té době dost prudil, ale dnes mě to nijak neznechucuje a jde jen o detail. Stadionově laděná melodie v závěru rozmetá veškeré pochyby - tohle se povedlo a na koncertě to bude jízda. Ghost of the Navigator patří k nejsilnějším skladbám desky - krásný melodický, melancholicky laděný rozjezd se vzepne do majestátních riffových hradeb, kde už vévodí Dickinson a Harrisovy nepřeslechnutelné basové výpady. I tady je krásný, vyšponovaný refrén, protkávaný typickými kytarovými melodickými ornamenty. Poslouchat tady to kytarové trio je prostě pastva pro uši, stejně jako vedení melodie, opojná melodická sóla a přelévající se riffové bouře. Má to gradaci, vrcholy - všechno jako drobné hudební drama, určitě hudební hody až do posledních vteřin. Titulní věc má nádherně vyšívaný úvod, opět se dá hovořit o melancholii. Způsob přechodu do metalové polohy má úžasnou dynamiku, strhne ohromnou energií a hlavně je od počátku zřejmé, že jde o velký hit, Dickinson je nekompromisní a jede hlasově až nadoraz. Metalová jízda, bořící vše, co se postaví do cesty, na konci se vrací klidný motiv. Blood Brothers - melodické předivo basy a kytar, přidává se Bruce a celé to má až folkový odér (ten se v melodické stavbě vrací vícekrát), pak se ale dostaneme do razantní metalové polohy, kdy refrénové halekání nedostanete z hlavy pěkně dlouho. Pánové tady drží napětí zajímavě sekanými motivy, bezpečně propojenými Harrisovým čtyřstrunným tmelem a dochucenými tunami melodických sólových výletů. Také McBrainova hra je tady mnohem bohatší a pestřejší. Chcete-li až progresívní tvář IM, sáhněte sem. The Mercenary je tady pro ty, pro které byla dosavadní zákoutí moc nepředvídatelná a málo "táhla" - metalový odpalovák s typicky stupňovanou mezihrou, kde prostor ovládají kytarové melodie a Dickinsonův dramatický zpěv. O mnoho přímější a jednodušší, ale kouzlo je zase úplně jinde. Dream of Mirrors - výrazný sekaný začátek, pak převezmou úlohu krásně melodické kytary a basa, nálada se trochu vrací k některým věcem z Fear of the Dark. Pomalu přechází do razantní polohy, refrén má všechny znaky maidenovského majestátu a uvolňuje kolem sebe tuny energetických výbojů. S přechody nálad si tady kapela vyhrála dokonale, takže není divu, že tento monument přesáhl dobu 9 minut, aniž by mu to ale nějak výrazně uškodilo. The Fallen Angel je dramaticky vyšponovaná, Dickinson se od počátku absolutně nešetří, v zádech má poctivou metalovou konstrukci - je tady cítit celkově drsnější a temnější podtón s drásavými sóly, než zatím v hodně "sluníčkově" znějících melodických zákoutích desky. The Nomad - rozjezd strunných nástrojů, melodická struktura je ale věrná názvu a nálada od počátku koketuje s orientálním vyzněním, jako by se nám vracely časy legendární hymny Alexander the Great... Dickinson je absolutně jistý a suverénní, i když se nepohybuje úplně v nejvyšších polohách, jeho refrénový part je zkrátka skvostný. Sóla, vyměřená do posledního tónu, do sebe dokonale zapadají, stejně jako akustické střípky druhé půle a všechno dohromady tvoří nesmírně silný koktejl - mám tuhle skladbu po čertech rád! Out of the Silent Planet - krátké intro a melodicky zpívaný hlavní motiv skladby, pak ale odpálí uragán, ozdobený ale parádně vystavěným refrénem, jedním z nejlepších, který jsem od IM slyšel - to stupňování napětí umí tahle eskadra dokonale, ale tohle je ohromná síla, stejně i detailně zpracovaná sloka, o parádním sóle po půli ani nemluvě - všimněte si, že Dickinson je tu snad úplně všude, vyplňuje každou sekundu. No a je tady fenomenální finiš v podobě The Thin Line Between Love and Hate, což je skvost, který na mě zapůsobil omamným dojmem už po prvním poslechu. Nakažlivě stavěné sekané riffy s dokonale sázeným zpěvem - tohle je prostě Bruceův majstrštyk, emoce doslova prýští na všechny strany a klasicky vypjatý refrén to jen umocní. Vyznění se dost liší od většiny maidenovských skladeb a rozuměl bych tomu, že to řadě lidí přímo nebude sedět, v mém případě to ale je přesně naopak. Když už myslíte, že skladba "odpluje" pryč fadeoutem, přijde po nádherných melodiích melancholické vyvrcholení s nádhernými melodickými ornamenty, které by zasloužily hudební Oscary, stejně jako Bruceovo procítění okamžiku. Nádhera a zase nádhera. Závěr s ustupujícími kytarami a totálně odvázanou sólovou mašinérií ale není o nic horší... zkrátka tohle je mistrovský, neskutečný závěr, kvůli kterému musím pálit pětku bez rozmýšlení! A co pak? Asi stisknout znovu play?


Několik posledních let už tvorbu Iron Maiden moc nesleduju, tohle album a Dance of Death byly asi poslední desky, které jsem slyšel, druhá jmenovaná už se mi ale zdaleka tolik nelíbila. Tady, jako by ve vědomí velkého očekávání fanoušků pánové vysypali na hromadu opravdu hromadu ohromně silných nápadů a skvěle je prokomponovali a dodali klasický dramaticky-teatrální nádech, takže ani na relativně dlouhé ploše se nebudete nijak nudit. Už po prvních posleších jsem měl pocit, že první a poslední tři skladby jsou nej-, ale to je jen věcí preference...