Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 07.04.2024

Svůj vztah k Iron Maiden jsem si začal tvořit až někdy v roce 2009 či 2010 - do té doby jsem si od nich občas pustil na youtube pár nejznámějších skladeb z desky The Number of the Beast a to bylo vše. Postupně jsem se proposlouchal jejich osmdesátkovou tvorbou, která mi už asi napořád zůstane nejbližší. Devadesátá léta mě v jejich podání převážně minula (z hlavy si vybavím jen skladbu Fear of the Dark), ale vztah jsem si vytvořil k některým deskám obnovené sestavy po roce 2000. V poslední době jsem se víc zaposlouchal do desky Dance of Death z roku 2003, takže tady je pár dojmů z ní.

První dvě skladby, Wildest Dreams a Rainmaker, jsou důvodem, proč mě album od prvního poslechu chytlo. Tvrdé, hutné, melodicky nabité a se čtyřminutovou stopáží bez většího problému stravitelné - vhodnější kandidáty na singl by kapela na desce stěží našla. Jádrem první poloviny alba jsou ale dvě "klády", ve kterých se toho děje podstatně víc. Napětím přetékající intro, drtivý refrén, ve kterém si Dickinson může strhat hlasivky, lehký klávesový opar a kytarový motiv s keltskými kořeny dávají dohromady pecku No More Lies, v bezmála devítiminutovém titulním kusu se zase zpěvák mění ve středovékého minnesängera, kterému k působivému výkonu pomáhají vedle dunící kapely taky klávesově-orchestrální výplně. Výbornými melodickými motivy disponuje i vytvrzený kousek Montségur, Iron Maiden ho ale podle mě zbytečně natáhli, takže opakování těch několika zajímavých sekvencí se po chvíli omrzí. V Gates of Tomorrow mě baví zajímavě postavené vícehlasy a nevtíravě melodický refrén, i tady se ovšem na můj vkus až moc prodlužovalo.

Co na první polovině alba představovalo drobní kosmetické vady na kráse, na té druhé nabralo olbřímích rozměrů. Zajímavé nápady (třeba v divočině New Frontier) tu zabila stopáž, v níž se úplně utopily kousky jako Age of the Innocence, Journeyman nebo Paschendale. K uzoufání dlouhý je i valčík Face in the Sand, u něj ale napětí vcelku bezpečně udržuje dusavý rytmus bicích, který by docela dobře mohl fungovat naživo - škoda že se skladba v koncetních setlistech (alespoň co vím) nikdy neobjevila.

Z materiálu, který mě na Dance of Death opravdu baví, mohlo vzniknout slušné album o délce 30-45 minut. Té další půlhodiny je ve finále jen a jen škoda, stejně jako (zejména ve druhé části) nadužívaných klávesových výplní. Iron Maiden podle mě střední tempo až na výjimky nesvědčí, když se touhle cestou dají, můj zájem rychle opadá. S Dance of Death kapela vyloženě nezklamala, alespoň první polovina alba je prudce poslouchatelná, jako celek ale desku k tomu lepšímu z (mně známé části) diskografie Iron Maiden zařadit nemůžu.