Reakce na recenzi:

john l - @ 14.11.2017

Doba kdy měli na Progboardu Iron Maiden většinový podíl v silném posluchačském zastoupení a zpětné odezvě je dávno pryč. Jejich fanoušci za sebou zabouchli PB dveře a vypařili se jako pára nad hrncem. Malinkatá hrstka jejich příznivců která tady zbyla je jen slabou náplastí na zhojení všech ran. Ona je vůbec velká škoda, že na tak kvalitním fóru jakým tyhle stránky jsou, je celková návštěvnost tak zanedbatelná. Ale na jejich konec to snad nevypadá a nové kvalitní muziky vychází stále dost tak proč hned ronit slzy.

Já mám tuhle kapelu moc rád a žblepty o nevkusnosi jejich obalů(tohle jsem se tu skutečně kdysi dočetl) mě nechávají chladným. Ironi jsou továrna na muziku a na prachy samozřejmě taky. S Bayleho érou to s nimi šlo pěkně z kopce a Bruceho návrat si přálo i nenarozené děcko.

Brave New World bylo vymodlené dílko, ale na kvalitu z před deseti let se mu navázat nepovedlo. Dance of Death dopadlo ještě hůř a v zázrak už tehdá nikdo nevěřil. V roce 2006 však udeřil blesk tím správným směrem. Ironi vydali do té doby své nejvymakanější album, které ukázalo cestu z bludného kruhu. Cestu z temnoty směrem k lepším zítřkům.

Jak silné muselo být pnutí uvnitř kapely a jak silná touha se vymanit z předem daných šablon? Nejspíš obrovské, jinak si neumím vysvětlit posun tohoto kolosu směrem k prog-rocku. Do skladatelského procesu zasáhli všichni a všichni měli silnou vůli trumfnout toho druhého. Výběr deseti nejlepších kusů se povedl dokonale a tak mohl nejeden nepřítel maiden pozvednout obočí závistí.

Buďme ale soudní, nepodařilo se úplně všchno. Od lacině vyhlížejícího obalu s válečnou tématikou(co to jen Harrise a jeho kumpány napadlo, copak se píšou osmdesátá léta)? Přes malinko zastřený zvuk, až po další neskutečně slabou úvodní vypalovačku(ta je spolu s předchůdci The Wicker Man a Wildest Dreams další nemastnou úvodovkou kapely), což po takových entreé jako bývaly Aces High, nebo Caught Somewhere In Time mozek nebere.

Tím naštěstí všechny výčitky končí a od výborné dvojky These Colours Don't Run, první vlaštovky která proceďuje nové objevitelské choutky se začínají dít zázraky. Je to především trojice kytaristů mávající jako jeden muž svým velkým heavy metalovým praporcem na poplach. V třetím tracku Brighter Than a Thousand Suns staví obrovskou hudební hráz, která nemá šanci pod těžkou kytarovou palbou popraskat. Dickinson stojí na jejím vrcholu a vede své ovečky k věčnosti vzkříšení. Moc a síla jeho hlasu a vůbec hudby maiden je naprosto dominantní. Když z průsvitné akustické pavučiny vyvane z jeho úst slogan Out of the Darkness, můžeme mluvit o zázraku maiden. Tolik krásy neuchovává pouze tato jedna píseň, ale i většina těch následujících. Jedna epická jízda přechází v další a nápady se střídají v pravidelných cyklech.

Nicko roztáčí nekonečné brejky, Stev hrabe do čtyř strun jako permoník a ti ostatní.... no však víte sami. Je to velká deska a ještě větší zázrak se stane za další čtyři roky.