Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 03.09.2014

Může kapela, která si přímočarou rockovou muzikou na čas podmanila Ameriku, najednou začít dělat "umění" a natočit album, koketující s artrockem? Hodí se do takového konceptu comicsová image? A zbaští to všechno fanoušci?

KISS na konci 70. let očividně přemýšleli, co dál. Už dávno jejich hudba neskrývala příchuť zakázaného ovoce, po dvou popovějších deskách byli konkurencí spíš Disneylandu, než čemukoli, co zavánělo tvrdými kytarami, a navíc se museli vyrovnat s první nucenou změnou v sestavě, když místo nepoužitelného Crisse nastoupil nový bubeník, talentovaný prťajzlík Eric Carr. Poprvé ve své kariéře se tak tahounská dvojice Stanley-Simmons musela vytasit s kouzelnou formulkou "návrat k...". I Frehley s myšlenkou natočit opět něco rychlého a tvrdého určitě souhlasil všemi deseti - ale jak už to bývá, člověk míní...a producent mění. Bob Ezrin, který byl podepsán pod veleúspěšnou studiovkou Destroyer, měl za sebou práci na pinkfloydovském majstrštyku The Wall a přemluvil kapelu, že koncepční projekt bude přesně to, z čeho jejich fandové padnou na zadek. Příběh chlapce, který se v blíže neurčeném časoprostoru má postavit blíže neurčenému zlu, prý pocházel ze Simmonsova autorského šuplíku - no, Gene je asi lepší coby basák, než jako scénárista.

Najatí muzikanti vytvořili ve studiu středověce se tvářící dechovou znělku, nazvanou prostě Fanfare. Kdepak kytara, kdepak bicí, kdepak rock - kdo z fanoušků tehdy čekal nějakou megašlehu, asi by byl po takovémto šprýmařském kousku na mrtvici. Sama kapela si ale ještě před vydáním alba uvědomila, že takovýhle začátek by desku pohřbil dříve, než by řekl rock'n'roll, takže pánové lehce přeházeli pořadí skladeb (čímž ale zase docela zařízli pokus o zmiňovanou koncepčnost), aby na úvod posluchače ohromili nějakou větší divočinou. Dál už to začíná být zajímavější - ve skladbě Just a Boy se Stanley sice sám doprovází "jen" na akustickou kytaru, v refrénech ale tvrdí muziku kompletní ansánbl a zní to velmi sympaticky. Klavírní vyprávěnku Odyssey si KISS půjčili od hitmakera Tonyho Powerse a nutno říct, že jde o jedno ze slabších míst "Elderu". Kdyby byl v kapele ještě Peter, určitě by v tomto případě stál za mikrofonem on - takovéto patetické kousky byly jeho parketou. Pořádného rockového drajvu tu zatím bylo jako šafránu, to se změní se Simmonsovou skladbou Only You, opatřenou hutným kytarovým zvukem. Ponuře laděná balada Under the Rose je jednou ze špiček alba - může za to jednak parádně znějící sbor v refrénu, jednak Stanleyho vymazlené kytarové sólo. Frehley zůstal na desce poněkud upozaděný (a solidně se kvůli tomu na zbytek kapely naštval), takže jeho nejvýraznějším zářezem na Elderu zůstává razantní kytarovka Dark Light, v níž více než Aceho průměrný zpěv zaujme exoticky laděná sólová pasáž.

Druhou stranu desky otevírá Simmonsova hloubavá skladba (tolik pomalých věcí do té doby KISS neměli snad na žádném svém albu) A World Without Heroes. Krásná melodie představuje tohoto basáka i jinak, než coby monstrum s půlmetrovým jazykem plivající oheň. Stanleyho nejvýraznější pasáž na desce přichází v The Oath - právě tento kytarový flák byl zvolen za otvírák desky. Skladba Mr. Blackwell nese (kromě toho Simmonsova) i autorský rukopis Lou Reeda, nicméně oproti zbytku materiálu na albu slyšitelně ztrácí. Gene se ji pokusil interpretovat podobně, jako své slavnější kousky God of Thunder či 100 000 Years, výsledek ale zůstal za mým očekáváním. Mnohem povedeněji zní Aceho kytarová šavlovačka Escape From The Island, kromě úvodní fanfáry jediná instrumentálka na desce. Závěr pak obstarává vcelku nevyčnívající skladba I.

Když odhlédneme ode všeho humbuku kolem (například nový kostým, v němž Simmons vypadal jako uprchlík z nějakého sado-maso dýchánku), dostaneme obraz kapely, která se pokusila brát sebe sama na chvíli vážně. Pro kariéru KISS to byl krok vedle, pro fanoušky erudovanějšího rocku může jít naopak o námět k zamyšlení, zda občas nezabrousit i do těchto komerčnějších vod. Počin je to povedený, jen asi nemohl přijít (pro kapelu i pro fanoušky) v nevhodnější dobu - skrz prsty na něj koukali jak rockeři, tak progresivci. Dovedu si ale představit, že by dnes album Music From the Elder mohlo zabodovat třeba u posluchačů, kteří se zhlédli ve Wakemanově zpracování artušovských legend The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table. Čtyřhvězdičkové hodnocení odpovídá příjemnému rozpoložení, které ve mě poslech alba po delší době zanechal.