Reakce na recenzi:

Snake - @ 06.04.2013

V diskografii Banco řekl bych neprávem opomíjené, až přehlížené album. Sedmdesátá léta překulila se do své druhé poloviny a BMS pomalu přecházeli - ostatně jako mnoho jiných, jim podobných skupin - ke kratším hudebním útvarům. Ale to nemusí být nutně na škodu. Doprovod tu je stále přiměřeně komplikovaný, instrumentace sice subtilnější, ale o to košatější a rafinovanější. Ovšem za nejsilnější stránku desky osobně považuji přehršel neodolatelných melodií v podání fenomenálního Francesca Di Giacoma. Jakkoliv se mnou druhá polovina naší dvoučlenné domácnosti vášeň pro prog - art rock nijak zvlášť nesdílí, Banco si žádá a o melodiích a výkonech vokalisty vyjadřuje se vždy v superlativech a uznáním. Tak či onak, Come In Un'ultima Cena považuji za špičkový art rock, který bez bázně a hany může se rovnat s veličinami tohoto žánru.

Album začíná velice pokojně. Jednotlivé nástroje si pohrávají až s orientálně znějícím motivem, do toho zcela nečekaně vstoupí Di Giacomo a naléhavým hlasem počne vyprávět o svých myšlenkách. V poslední třetině skladba vygraduje do uvolněného, pompézního finále. Posluchač rázem se ocitne v opeře a božskou árií unášen je ke hvězdám. Dostavují se první slastné okamžiky...

Nepochybně nejchytlavější a nejhybnější skladba na desce je následující Il Ragno. Komplikovaná rytmika představující pavouka běžícího po stěně a subtilní instrumentace spolu s výtečnou melodíí tvoří výbušný koktejl, kterému se nedá odolat. Odhazuji stud, berle a tančím. Kloužu po plovoucí podlaze a vrtím se jak tkalcovský člunek. Výborné jsou archivní koncertní snímky. Pohled na hřmotnou postavu frontmanovu a jeho kreace je velmi zábavný.

Třetí skladba v pořadí je křehká a půvabná melodramatická balada. Akustické kytary, flétna a dokonce lesní roh spolu s bravurním zpěvem spolehlivě navodí snovou, až pohádkovou atmosféru.

Slogan. Nejdelší věc na desce. Členitá a komplikovaná, s mnoha zvraty a jazzovými prvky.

Pomyslnou druhou stranu otevře další vynikající kompozice, Si Dice Che I Delfini Parlino. Začátek je důrazný a všechno možné, jen ne zrovna libozvučný. Jaký kontrast k tomu, co bude následovat. Po necelých dvou minutách se nálada uklidní, nastoupí výrazná basa, perkuse a už je tu Francesco s další bolestně podmanivou melodií. Kromě tradičních instrumentů uslyšíme klarinet nebo housle, ale ten zpěv! Ten malý kulaťoučký chlapík s mohutným plnovousem má zlato v hrdle...

Voilá Mida (il guaritore). Zpočátku velmi náročná skladba s jazzovými elementy a špičkovými instrumentálními výkony. Tíživou atmosféru navíc umocňují přimíchané hlasy překřikujících se postav vystupujících v příběhu. Ve své druhé polovině se ale zlomí do kouzelné části, mající nejblíž k muzikálu, či rockové opeře. Fantastico.

Akustické kytary a kotle rozezní kraťoulinkou Quando La Buona Gente Dice. Sborový nápěv a vzápětí sólový Di Giacomo v závratné melodii. Škoda jen, že nápad Banco nerozvinuli do delšího útvaru a dovolili si skladbu trochu marnotratně ukončit již po necelých dvou minutách.

Pokojná, až meditativní písnička La Notte É Piena začíná flétnou, mísící se s lidskými vzdechy. Akustická kytara uchopí renesanční téma a se vstupy houslí, piana a procítěným zpěvem přenese posluchače kamsi na nádvoří středověkého hradu.

A je tu finále. Nejprv pěkně od podlahy, s pestrou hrou bicích a proplétajícími se syntezátory. Ovšem v polovině se mikrofonu chopí Di Giacomo a skladba, potažmo celé album nenávratně spěje do vznešeného, éterického závěru.

Co dodat? Škoda jen, že na svou cestu do světa dostala reedice jen velmi chudičkou výbavu. Mizerně okopírovaný obal na dvoustránce ještě horšího papíru, ze kterého se krom názvů a stopáže skladeb nedozvíte vůbec nic. To ale nakonec nic nemění na tom, že je to skvělá placka a spolu s debutem ji mám z tvorby Banco Del Mutuo Soccorso nejraději. Plný počet.