Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.05.2012

Americkou kapelu Little Feat jsem koncem sedmdesátých let nějak ztratil ze zřetele po náporem jiné hudby, kterou jsem objevoval a zpětně doobjevoval a tak jsem ani pořádně nevěděl, jaké byly její osudy po smrti jejich kytaristy Lowella George.
Little Feat u nás nebyla zrovna nejznámější americká kapela, ale znalci a trochu hlubší specialisté na americkou scénu jí znali a k řadě jejich alb měli respekt.
V polovině devadesátých let jsem narazil na jejich album a docela zvědav nad tím, co jejich hudba přinese v deváté dekádě, jsem si pustil jejich album k tělu. Jaké byly moje pocity, se pokusím teď zachytit v mé recenzi…

DRIVIN´ BLIND – melodické intro pojednané v ryze optimistickém stylu. Skoro bych řekl až tanečním. Zdůrazněná rytmická struktura bicích Richieho Haywarda a baskytaristy Kennyho Gradneyho ve spojení se Samem Claytonem šlape jako o život. Přesná rytmická metra a do toho další instrumentace, představovaná klávesami Billa Paynea. Zkreslenou elektrickou kytarou Paula Barrera a mandolinou Freda Tacketa. Zpěvák Shaun Murphy hraje také na percussion. Jako host zde účinkuje Van Dyke Parks na akordeon, který je ve své kategorii opravdu třída. Murphy jako zpěvák má správný drive a barvu a dravost podání. Na druhé straně jeho hlas na americké poměry zní přece jenom „tuctově“, protože takhle zpívá i řada dalších jiných zpěváků…. V každém případě vás skladba naladí do pozitivního myšlení, uvolněnosti a umírněného veselí, jako na známém neworleanském karnevalu Mardi Grass, který tady cítím…

BLUE JEAN BLUES – název napovídá blues… ale forma je hodně přetransformovaná. Po zpěvněném melodickém vstupu se píseň promění v přehlednou záležitost amerického písničkářského modelu, jako bychom zkloubili Ry Coodera aj. J. Calea. Dobře se to poslouchá a kapela hraje výtečně „na sebe“. Jednotlivé nástroje se prolínají a doplňují. A tak klouzání elektrických kytar, elektrické piano a clavinet se příjemně vtírají do vaší mysli. Barrere používá bottleneck a důrazná, přesto nijak složitá rytmická struktura zdůrazňuje ležérní tanečnost. V závěru se ve skladbě na trubku přihlásí o slovo hostující jazzmani Joe Sublett na tenorsaxofon a Darrel Leonard na trubku. „Pohoda jazz“…..

CADILLAC HOTEL – klasické americké téma starých korábů dálnic a hotelů nemůže v hudební a textové terminologii u Little Feat chybět. Také model skladby mi vyhovuje bez výhrad. Tohle je ten správný poměr soulu, funku, rocku, blues a jazzu, namíchaný mistry. Když k tomu připočtu opravdu výtečně cítící pěvecký výkon se správně dravým feelingem, je zaděláno na výtečnou skladbu. Akcentované akordy kláves a kvílivá elektrická kytara v mezihře se výborně doplňují. Zdařilý hudební počin pro album!

ROMANCE WITHOUT FINANCE – houpavý rytmus akcentovaných rytmů nepřínáší reggae, ale přece jenom v rockovém, soulovém a funkovém odéru se vedle blues do skladby dostává i jemná příchuť karibské hudby. Téma je ovšem ryze bluesové – „Romance bez financí“ je příznačný název pro skladbu. Nejenom v sólovém projevu, ale i ve sborech Litle Feat prokazují výtečný feeling. Nástroje hrají ve správném poměru a tak si elektrická kytara, dobro a klávesy nijak nepřekážejí a zejména už zmíněná pěvecká část skladby je uchvacující bez jakéhokoliv sporu. Závěr ovšem sklouzne do jazzu, bučivý saxofon a výrazné ragtimové piano je zcela stylové….

BIG BANG THEORY – použít takzvanou „teorii velkého třesku“ do skladbu mi přijde jako originální nápad. Little Feat přitlačí na pilu a máme tady dravější variantu rocku. Rytmické proporce správně pulsují a dusají a kytary Barrera a Tacketta se opravdu dokáží vejít do tématu ve skvělých unisonech doplněná Gradneyho útočnou baskytarou. Little Feat dokáží skladbu proměnit v úderné boogie, ale ještě něco navíc a kořeněno hlasy je zde další výtečný model. Na Little Feat je prokazatelně slyšet, jak je jejich muzikantství baví, jak se dokáží odvázat a že jsou to mistři svého žánru. O čemž svědčila jejich častá koncertování a obliba u amerického, ale i mexického publika.

CAJUN RAGE – bubenické nástupy doprovázené důkladnými percussion nám přinášejí hudbu, které se v USA říká cajun. Rytmické členění je velmi proměnlivé a tanečně důrazné a taky je tady v centru dění už jednou zmíněný Van Dyke Parks a když propojí svůj akordeon s perfektně šlapající baskytarou Gradneyho a sekanými kytarovými doprovody, máme tady průraznou skladbu v tom nejlepším slova smyslu, jakou bychom u nás ve staré Evropě nedokázali vykřesat ani na britských ostrovech, ani v kontinentální Evropě. Barerre vypálí dobře promyšlené kytarové sólo a jemně se povysune nad celou hudební strukturu, kde to pulsuje a pochopitelně to nutí k tanci a k odvazu. Jako bych viděl ty vnadné ženské potřásat tím, čím je příroda obdařila a vyvolávat mezi chlapy patřičné napětí. Dobře vypilovaný kousek po všech stránkách…

HEAVEN´S WHERE YOU FIND IT – klavírní téma Billa Paynea se prolíná s clavinetem a Hayward nás oblaží důraznými a výtečně vybroušenými důraznými breaky na bicí a zase zde máme ten správný vokální nátisk s bottleneckovou kytarou. Barerre sice není Duane Allman, ale sjíždí svůj nástroj velmi dobře. Mixáž funku, soulu a blues je zde opět příkladně výborná. Je radost poslouchat muzikantské erupce, které se neutápějí v dlouhých sólových exhibicích, přesto ve formátu skladby působí jako vitamínová bomba na zbídačelý organismus. Spojení etnických muzikantů s bílými Američany nese prostě zralé a šťavnaté ovoce…

BORDERLINE BLUES – akordeon zahajuje úvodním intrem, mírně podporovaný klouzavými tóny elektrické kytary. Zajímavě procítěné téma. Výrazně odlišné uchopení formy, které se liší od všeho předešlého. Zní to jako baladický motiv, který se dále rozvíjí ve zpívaném a instrumentálním projevu. V další fázi skladby se přihlásí důkladná rytmika několika attacky, ale rozvoněné téma už ve skladbě zůstává… když popustím mírně uzdu své fantazii, řekl bych, že skladba je o tom, jak citlivá je hranice mezi USA a Mexikem svými tajnými přechody z Mexika do Států za prací, ale i za kšefty s omamnými látkami a „bílým masem“. Melancholická nálada navozuje zajímavě vyjádřený smutek a nebezpečí, na čemž se podílejí varhany, elektrické piano, kytary, percussion a pěvecký přednes s akordeonem. Na albu sice skladba nemá zrovna hitové ambice, ale mezi ostatními písněmi se neztrácí. Kdo má rád v hudbě jistý typ stesku, asi si k písni vztah najde…

AIN´T HAD ENOUGH FUN – závěrečná skladba, která dala i albu název je zahájena mírně rozverně klavírem a procítěným zpěvem. Sborový zpěv tenhle písňový model stáčí k různým stylům… nechybí zde dobro, percussion a akordeon. Uvolnění a bezprostřednost každým coulem a aranžmá skladbu nijak nekomplikuje až do jejího takřka nečekaného finále…

Koncem devadesátých let jsem čistě náhodou zahlédl v televizi přenos z koncertu v dánském Roskilde, kde v pestré směsi evropské i zámořské hudební nabídky vystoupili i Little Feat. Bohužel sestava kapely byla proměnlivá (nebo alespoň pro koncertní vystoupení) a jejich výkon se mi zdál takový mírně nedovařený. Asi to bylo proto, že jsem byl příliš utopený v sedmdesátých letech a chtěl jsem po dalších dvaceti letech slyšet ještě lepší a kvalitnější podání…. Jsou to ovšem pocity dávné a dnes bych možná nebyl tak „přísný“ ve svém úsudku.
Každém případě album Ain´t Had Enough Fun je dobré album. Dobré znamená tři, protože Time Loves A Hero se mi zdá přece jen lepší a tak nabídnu hvězdičky tři. K poslechu lze ovšem doporučit bez výhrad.