horyna - @ 20.03.2016 | #

Robert Plant, Ian Gillan a David Byrone. Myslím že tito tři hlasový titáni patřili zejména na začátku 70-let k největším z největších v hard rockové branži. Kdybych měl osobně říci který z nich mě imponuje nejvíc, byl by to právě posledně jmenovaný, především pro jeho neskonale krásnou barvu hlasu.

Uriáši s ním stihli vydat 9 studiových alb, než byl odejit a zcela pevně zastávám názor, že přinejmenším prvních šest je naprosto vyrovnaných a jedinečných. Na Wonderworld se ukázal jejich projev značně opotřebovaný, Return... je dostal, dá se říci skoro zpět do hvězdných výšin, s High and Mighty už bohužel jen paběrkovali. Co přišlo potom všichni víme, skladatelsky famózní a většinou osamocený Hensley byl přeci jen pro soubor důležitější persona, než různými látkami ovlivnitelný Byron.
No a proč právě Sweet Freedom? Prošel jsem si v rychlosti v hlavě jejich diskografii s důrazem na Byronovu éru a v mysli mi vytanulo zrovna tohle album, tak proč ne, rychle s ním do přehrávače.

K albu samotnému: startuje se v klasickém rockovém stylu a musím říci, že je to jeda z mých nejméně oblíbených skladeb vůbec, tady rozhodně.
To druhá Stealin, jejíž úvod tvoří basová kytara, nastupující klávesy a famózně pějící mistr, povyšují skladbu do hitových sfér.
Vícehlasé sbory, Byron letící do výšin a silně pohodová atmosféra prezentují třetí v pořadí One Day. Titulní opus provází Hensleyho hamondky a album začíná nabírat na atmosféře, skoro se zde dotýkáme dokonalosti. Velmi vkusné a originální klávesové rejstříky nás provází skladbou If i Had the Time, zvuk se ztišuje a Byron exceluje ve své klidné, pro něj tolik typické poloze, doslova nás hladí po duši. Boxovy klasické kytary vířící v šesté Seven Stars, svižné tempo a sekundující Hensley nedávají posluchači chvíli k odpočinku. Circus zde patří k mým nejoblíbenějším, přesně tento druh skladby nalézáme na každé reprezentativní nahrávce kapely, rytmicky neuvěřitelně svěží věc s originální kytarovou linkou, hraná v pomalejším, nebo středním tempu, kde Byron ukazuje jak mimořádný byl pěvec, to jsou panečku okamžiky. Pilgrim- hammondky, vzletné chóry, typický uriášovský rytmus a dramatický patos, nás nenechávají na pochybách, že pánové stvořili mimořádně dokonalý, dalo by se říci až operní mega opus.

Musím říci, že album má u mne vzestupnou tendenci co se týče skladeb samotných. Jak jsem napsal na začátku, první mne příliš neoslovuje a po hitové dvojce dochází s každou další skladbou k postupnému zlepšení a nálada stoupá k bodu varu. Na konci jsem opravdu spokojen. Marně teď přemýšlím, kolik takových desek vlastním, hm..., bude mi to nejspíš chvíli trvat:-)

Snake @ 20.03.2016 13:11:01 | #
U nás zřejmě nejdiskutovanější album Uriah Heep...

Sweet Freedom je posledním v mé sbírce, ta "novější" už neznám. Líbí se mi skladby One Day, titulní, byť trochu natahovaná Sweet Freedom a především Pilgrim. To je parádní hardrocková pecka. Jenomže jedna vlaštovka jaro nedělá a tak ani jedna skladba neudělá vyjímečné album. Byronovy manýry v úvodní Dreamer mi jdou trochu na nervy a moc se mi nelíbí ani zvuk. Především kytar. Nevím, jestli to nahrávání ve Francii bylo nejlepší nápad...

Všechno co bylo před "Sweet Freedom" mi prostě šmakuje víc. Pro mě dobré, ale nikoli zásadní. Tedy za tři.