Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 13.08.2012

Myslím, že kapelu Greenslade zná dnes relativně málo lidí a tak je zcela namístě, když se tohle velmi zajímavé hudební společenství připomene jako závan téměř čtyřicet let staré minulosti…
Když se rozpadla legendární britská jazzrocková formace Colosseum, dalo se očekávat, že členská základna se určitě neztratí a že dříve nebo později jejich jména zaregistrujeme v jiných kapelách anebo na vlastních projektech.
Varhaník a klavírista Dave Greenslade v r. 1973 vydává pod svým jménem eponymní album, které zaujalo v katalozích obalem Rogera Deana, který se výtvarně projevoval na albech Yes, Budgie, Uriah Heep a dalších a tak mě vlastně tohle album nejprve zaujalo prostřednictvím výtvarného designu. Zase chvíli trvalo, než jsem na album dosáhl a tuším, že jsem ho prvně vyslechl na magnetofonovém pásku u kamaráda. Dojem byl tak silný, že jsem se rozhodl tohle album cíleně shánět. Nakonec jedna stará paní ze sousedství vycestovala do Švýcarska za synem a protože mě nabídla, že by mi něco za nějaké drobné úsluhy z kapitalistického Západu přivezla, tak zrovna nějak v daném období to slovo padlo na Greenslade a opravdu, za pár týdnů jsem se stal jeho majitelem….
K mému překvapení zde byl ještě baskytarista Tony Reeves (ex-Bluesbreakers a Colosseum) a bubeník Andy McCulloch (ex-King Crimson) a tak jsem si řekl, „že jsem v dobré společnosti“. Nebyla zde sice „povinná elektrická kytara“ (což už jsem věděl z poslechu), ale navíc tu byl ještě druhý klávesový hráč a zpěvák – Dave Lawson, ale toho jsem neznal…. A tak se teď zase s vámi rozdělím o pár pocitů….

FEATHERED FRIENDS – energický nástup rytmiky a správně nastavený zvuk hammondek si prořezává cestu harmonii, ke které se přidává i klavírní téma. A chválit se dá hned po pár taktech. Tony Reeves jako baskytarista má za sebou velmi slušnou praxi a jeho citlivé nasazování tónů je zcela nepřeslechnutelné. Dave Lawson je majitelem expresivního vokálu, kterému nechybí artrockový patos, ale i jemné odstíny v podání. Přemýšlím, co v téhle skladbě zůstalo z bývalých Colosseum, ale konstatuji, že se varhaník Dave Greenslade orientuje na vlastní variantu artrocku s výrazným varhanním soundem. Vedle hammondek a klavíru si sem cestu prorazil i mellotron, který do značné míry určoval sound Genesis a King Crimson, ale tahle hudba si ze jmenovaných kapel až tolik nebere. Líbí se mi takové ty jemné detaily v rytmech baskytary a varhanní sound vlaje nad harmonií jako bájný létající koberec…. Myslím, že milovník raného artrocku zde najde co hledá.

AN ENGLISH WESTERN – rytmicky dobře prokreslené pasáže. V něčem se mohou připomínat s Beggars Opera nebo Caravan, ale Dave Greenslade dokáže do kompozice vložit i svoje klasické hudební vzdělání, které se do skladby výtečně promítá a McCullochovy rychle přechody na bicí, sledované Reevesovou baskytarou a prolínám kláves nabízí opravdu poctivě zahrané hudební téma v instrumentálně jemně vypilovaných rovinách. Greenslade a Lawson se dobře doplňují a vyvažují prostor, který ve finále patří mellotronu….

DROWNING MAN – podivné vrčení kláves podkresluje Lawsonův podmanivě znějící hlas. Má krásnou otevřenou barvu. Sice ne tak jímavou jako Greg Lake, ale hlasově jsou si do jisté míry příbuzní. Když nahrál svoje pěvecké party v playbacích, dochází skoro k duchovnímu sepětí objevující se v chrámové hudbě. Pleskavé bicí a odpíchnutá melodická basová linka odevzdávají příkladně provedenou práci. Nové téma pro hammondky a varhany Lowry, které jsou nějak elektronicky cloněny ve zvláštním pojetí za asistence mellotronu. Harmonicky výtečně vyvážené a nic se zde nesnaží přebíjet atmosféru nějakou exhibiční agresí. Velmi citlivě organizované hudební postupy, ale nijak nasládlého nebo podbízivého typu. Příjemná a dobře vystavěná kompozice…..

TEMPLE SONG – cinkání zvonečku a perlení tónů elektrického piana (nebo marimby), ten sound je poněkud potlačený a ne zcela zřetelný na první poslech. Náladotvorné a teď už je ta marimba čitelná, ale i tak Fender-Rhodes dostane příležitost zaperlit svými sonizujícími tóny. Nevím, jestli jsem přivanul sound Greenslade jazz, ale pohybujeme se teď v trochu jiných rovinách než doposud a možná si maně vzpomenu na Fields nebo Cressidu. V každém případě je to velmi zdařila kombinace mellotronu, elektrického piana a marimby s pečlivě vypreparovanou baskytarou a bicími….

MELANGE – rockově dravější téma. Ano, tady bychom vystopovali něco z King Crimson, ale i z druhého břehu od Caravan nebo Emerson Lake And Palmer. Jsou to jen názvuky. Výtečně suplovaný tón kvílející elektrické kytary přes klávesy a Reeves pracuje se svými basy jako umělecký řemeslník se vzácným kovem a podobně jako Roy Babbington nebo Hugh Hopper sem přináší dravý tón s rozvibrovaným dozvukem. Trochu se otřeme o psychedelii a Lawsonovy vokály rozčeří zvuk. Prostor patří Reevesovi, který je opravdovým kouzelníkem. Staccato klavíru a basové tóny modulované do zvláštního hallovaného tónu je cestou k hledání nového prostoru. Výtečný skladba mnoha odstínů a tváří, která kapelu představuje v tom nejlepším světle. Prolínání instrumentace a rytmiky je famózní a leze mi z něho mráz po těle. Závěr má ovšem patetický obraz mellotronových duhových barev a Reevesovy basy jsou ohýbány wah wah pedálem – zatímco McCulloch nabídne něco ze své technicky precizní bubenické praxe. Jedna z nejsilnějších věcí na albu, co dosud zazněla….

WHAT ARE YOU DOIN´ TO ME – cválavý rytmus přináší hutný sound rockové typu s Lawsonovým výrazným vokálním podílem a opětovně výtečné nástupy hammondek s varhanami Lowry a mellotronem. O nějaké hitové ambici, tady nemůže být řeči, ale pokud bychom hledali nějakou „písničku“ – tak by ji mohla „suplovat“. Postupy mají opět onen artrockový model s pompézním zvukem hammondek a mellotronu. Nezbývá než tohle provedení pochválit…

SUNDANCE – v závěrečné skladbě dostává prostor a to poměrně výrazná klasický klavír, který sem přináší prvky klavírní klasiky s výtečnými harmonickými proměnami. Kontemplace nálad a melancholické snění se zde dostává do souladu až do okamžiku, kdy důrazné bicí a baskytara rozčísnou sound a už jsou zde opět varhany a jejich expresivní tónová kresba a při rozevlátém soundu se do hudby opět připojuje velebný mellotron se svým záhadným smyčcovým soundem. Dobře vypilovaný rockový basový riff zůstává zachován, ale nad ním létají varhanní party, jako oslava slunce, což ostatně demonstruje i samotný název skladby. McCulloch zde hraje poměrně komplikované bubenický breaky, kterým sekundují Reevesovy basy a závan mellotronu a vrčivé tóny hammondek přinášejí jakési smíření a vyrovnání. Pak ovšem nová porce energie rozbíhá tempo do razantnějšího poměru rytmiky a kláves s mistrovským výkonem a nasazením. Masivní finále je ovšem ve znamení umírněného klavíru, perlení elektrického piana a modulovaných basů všechno vyvážené artrockovou melancholií…

Stejně jako tehdy jsem nadšen a tak bych rád vyjádřil svoje nadšení pro tuhle tak trochu neprávem zapomenutou hudbu, která prolíná artrockové modely pojetí v tom nejlepším slova smyslu a přiznám se, že jsem vlastně až do této chvíle absenci elektrické kytary nějak zásadněji nepostrádal. Myslím, že tahle parta odvedla mimořádný kus práce a ocenění je alespoň pro mě jednoznačné – pět hvězdiček!