Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.07.2011

Album Imagine, které John Lennon natočil v r. 1971, bylo jeho posledním albovým projektem, které vydal v Británii. Prožíval období partnerského štěstí v porozumění jeho ženy Yoko Ono a společně s ní nacházel i v jeho rezidenci Tittenhurst Park v Ascotu potřebný klid a koncentraci ke komponování a psaní textů. Třebaže beatlesovské záležitosti nebyly dořešeny a napětí ve vzájemných vztazích bylo zklidňováno v pomalém tempu, řadu záležitostí už dokázal vidět prizmatem racionality a smíření. Nepřestával být ale pořád snílkem, ať už v rovině politické nebo sociální a mnohé z toho, včetně okouzlení vztahem s japonskou manželkou se promítalo do přípravy nového alba…..
Poprvé jsem ho získal za 100 Kč v rámci dovozu již zmiňovaných desek firmy Dum Dum India. Zvuk alba byl příšerný o praskání v drážkách nemluvě, ale hudba samotná byla nádherná – ryze lennonovská. Domnívám se že album Plastic Ono Band (1970) a Imagine (1971) jsou mimořádnými uměleckými majstrštyky a dodnes mají svou obecnou platnost, poslání a uměleckou obsažnost, jako máloco jiného.
Už obal alba, kde byl zachycen Johnův portrét v jakémsi oparu nebo oblaku jakoby to zmíněné snění ještě prokresloval i vizuálně. Snění o míru, lidské snášenlivosti, pacifismu, toleranci a o lepším světě bylo na počátku sedmdesátých let obrazem doby všech mírumilovných lidí…. Vietnamská válka hořela s neztenčenou silou v podobě náletů napalmových bomb, nepokoje lokálních válek v Africe byly předmětem novinových zamyšlení, diktátorské vojenské režimy v Jižní Americe masakrovaly své odpůrce, nevyhlášená občanská válka v Severním Irsku nabývala hrozivých rozměrů, hladomor a občanská válka probíhala i v Bangladéši, nehledě o konfliktech na Blízkém východě mezi Izraelem a arabskými státy…
Provokativně vyzníval i obrázek Johna držícího za uši pořádného vepře domácího, čímž chtěl provokovat Paula McCartneyho, který držel za rohy berana na jeho albu Ram, vydaném před tímto albem…
Protože John Lennon byl můj beatlesovský kůň, během let v dobách vinylů jsem si nasbíral jeho kompletní řadovou albovou diskografii, včetně experimentálních alb z raných začátků – pouze Wedding Album bylo opravdu nedostupné. Nakonec jsem se k němu probojoval v dobách CD a dnes je v mé sbírce cennou raritou. Později jsem získal album Imagine v anglickém originálu i s vloženým plakátem a tištěnými texty a nakonec jsem si pořídil tenhle titul i na CD v remasteringu. Po zvukové stránce teprve v poslední variantě bylo dosaženo kvalitního zvuku, který jsem si vychutnal v jednotlivostech.

IMAGINE – temné klavírní akordy ve vážném ladění, to je úvod první zásadní skladby na albu. Johnův hlas zní jasně bez emocí, spíš jaksi zranitelně a tak se krásně poslouchají další postupy jednoduchých basových linek a tikajících bicích nástrojů a vnímáme i smyčcový background, který má nejen zde, ale i na celém album velký význam. John nepotřeboval k sdělení žádné šílené harmonické zvraty, rafinované aranžmá a masivní sound…. Interpretační způsob a hudební doprovod znějí automaticky a samozřejmě, ovšem s hlubokým pacifisticky snivým způsobem o světě bez hranic a naplněném humanistickými ideály.

CRIPPLED INSIDE – elektrické kytarové rozklady jsou jakýmsi entrée a další skladba běží ve střednědobém tempu. Má zemitost podání a obecnou přehlednost v harmonii. Mohli bychom o ní hovořit jako o country-blues. Stylový klavírní doprovod, pleskavé bicí nástroje a především kytarové doprovody. Klavírní mezihra Nickyho Hopkinse zní velmi příjemně a odvíjí čitelnou melodii, třebaže textový obsah zdaleka nekoresponduje s víceméně optimistickým vyznění skladby. Účinným způsobem do hry zasahuje hostující George Harrison na dobro, jehož klouzavé tóny znějí skutečně výtečně. Závěrečná fáze je pojednána v klasickém bluesovém pojetí, dokreslující celém schéma…. (chybí jenom beatlesovské : „oh yeah“).

JEALOUS GUY – nádherná balada. Její základy vznikaly během pobytu Beatles v Indii a jako demosnímek byla nahrána s jiných textem v květnu 1968 v domě George Harrisona pod pracovním názvem Child Of Nature… Jedna z nezásadnějších písní na albu, ale obecně i v Johnově kariéře! John si nahrál klavírní doprovod společně s akustickou kytarou, John Barham doplnil velebný sound pomocí harmonia a Klaus Voormann s mjeho přímými basy a Jim Keltner bez jakýchkoliv výbojů obsluhuje bicí nástroje. Je zde i v té době neznámý Alan White (doplňující rytmické vibrace). John výtečně zpívá. Jeho lyrický projev je velmi odmanivý a hladivý. Zní velmi zaujatě a zranitelně a vyzpívává nejniternější pocity. Nádherná melodie, ale i harmonie. Famózní záležitost!

IT´S SO HARD – první syrovější rocková skladba. Johnův hlas zní syrově a přiškrceně jakoby ze sebe vypravoval některá sdělení s velkým vnitřním naštváním. Hostující saxofonový virtuos King Curtis do skladby nahrál výtečné party, stejně jako Flux Fiddlers svoje jedinečné smyčcové obrazce. Na bicí hraje Jim Gordon, člen kapely Derek And Dominos. Možná v této skladbě cítím čitelnost doprovázejícího Plastic Ono Bandu jaksi výrazněji a leninovský projev to jednoznačně korunuje, tak jako důrazné Voormannovy basy dusající v základním rytmu, se zajímavým smyčcovým závěrem…

I DON´T WANNA BE A SOLDIER MAMA – protiválečně laděná skladba. Má v sobě napětí, neklid, úzkost. Keltenrovy bicí nástroje a Voormannovy basy hrají zajímavé nekomplikované, ale rytmicky proměnlivé doprovody, je zde i George Harrison se slide-kytarou, jehož klouzavé modulované tóny rozechvívá s velkou precizností Nicky Hopkins na klavír a opět výtečný jazzman King Curtis na saxofon, dva členové skupiny Badfinger připojují akustické kytary, na tamburínu je zde Mike Pinder (člen slavných Moody Blues). John hraje na elektrickou kytaru. Skladba ve mně evokuje válečnou mašinerií, blátivou krajinu plnou mlhy a neholené tváře pěšáků se samopaly, které jsou nabízet svoje životy všanc za cizí zájmy. Tohle všechno v instrumentálním doprovodu cítím, včetně zvukového experimentu v závěru skladby v psychedelických obrazech. Varovná a znepokojující píseň…

GIMME SOME TRUTH – tahle skladba se rodila ještě v době existence Beatles, ale nakonec na ni nedošlo. Má výtečný rockový základ a sound, při kterém mi běhá mráz po zádech. George Harrison sem natočil výtečné sólo na elektrickou kytaru. Jeho řeřavý tón se vám zaryje pod kůži a já znovu (jako už vícekrát) lituji, že tohle sólo nemá delší stopáž. Výtečný valivý rytmus a správně vystavěná melodie. Skladba přímo vybízela k různým pocitovým asociacím, ale také k dalšímu vytváření coververzí. Pro mně jedna z nejskvělejších skladeb na albu a také v Johnově diskografii. Napsat podobný typ rockově nezakomplexované přímočarosti chce velké vnitřní přesvědčení a smysl pro detail, zahalený do zajímavého a úderného aranžmá. To se zde podařilo jedinečným způsobem!

OH MY LOVE – úplně odlišný písňový příspěvek. Křehká balada. Velmi citlivě vystavěná, zahraná a nahraná. Úvodní kytarové intro na elektrickou kytaru a další akordové roklady hraje opět George Harrison, klavírní doprovod a čistý a přirozený hlas s obnaženými pocity – to je John sám. Nicky Hopkins dodává jemné předivo elektrického piana, pod Voormannovy basy a Alan White téměř neslyšitelné bicí a tibetské činely. Jedna z nejcitlivějších písní na albu je kontrastem k předešlé, ale i k následující skladbě. Producent Phil Spector a John věděli velmi dobře, jak sestavit dramaturgii, aby její účinnost byla co nehlubší. Travnátá louka letního podvečera milostné vyznání daleko od civilizačního chaosu, tohle je moje vize…..

HOW DO YOU SLEEP? – nezřetelné hlasy ze studia a dolaďování smyčců a pak už se odvíjí jedna z nejsilnějších a nejdůležitějších skladeb na albu. Není moc lichotivá a demonstruje stav napjatých vztahů mezi Lennonem a McCartneym. Od počátku má víceméně konfrontační charakter a hodně lidí si kladlo otázku, jestli to bylo nutné. John zde vyzpíval všechny pocity, které s ním zmítaly v rámci vztahů se starým kamarádem z dob dětství a jejich společně vytvářené beatlesovské slávy. Leccos z toho je namístě, ale nemohu se ubránit dojmu, že i vliv Yoko Ono zde hraje nezanedbatelnou roli, což asi bylo v té době veřejné tajemství. Skladba má výtečné aranžmá. Slide-kytara George Harrisona ohýbá tóny v až provokativním soundu (což je i na jeho beatlesovské propojení přinejmenším fatální). Smyčce Flux Fiddlers zde mají nezastupitelnou úlohu zvláštní harmonické struktury, které důležitým způsobem prokreslují. Dostat do několika minut zhuštěný dramatický podtón, prokreslit ho svým zpívaným sdělením a naservírovat všechny pocity do jednoho tvaru, to je mimořádná schopnost transponovat myšlenkové pocity do výsledného tvaru. Přes řadu vnitřních rozporů se mně tato skladba hodně líbí – nezatížen jeho obsahem bych řekl, že má nejsilnější náboj na celém albu, vedle další vynikajících písní.

HOW? – po předešlé skladbě musí přijít něco komornějšího a také to z předpolední skladby cítíme. Klavírní téma nahrál John za asistování druhého klavíru Nickyho Hopkinse. White na bicí nástroje (zní skoro stejně jako Keltner) a stručně zásadních basů Vormanna za rytmického přispění Johna Barhama vznikla jednouchá písnička, kterou aranžérsky dokreslily citlivé smyčce. Mají zde velmi důležitou roli – přinášejí atmosféru smíření a věčně nezodpověditelných otázek k danému obsahu písně…

OH YOKO – odvázanou písničkou v čitelných harmoniích a přímočarou melodií dokreslují zvonivé akustické kytary, Hopkinsovo uvolněné klavírní akordy a dusající Voormann a White v rytmické samozřejmosti. John vedle kytary a srozumitelně čistého vokálního projevu stupňuje svou zamilovanost a odevzdanost své manželce. Připojí dovádivé sólo na foukací harmoniku do mezihry. Možná nejpřirozenější a nejodvázanější píseň na albu, která uzavírá lennonovské pohledy na život v těch nezkreslený a nezamlžovaných obrazech. Zní to neuvěřitelně, ale tahle hudba je už čtyřicet let stará. Přesto nemám pocit, že jsem zabloudil do hudebního muzea a musím se probojovat k hudebnímu sdělení přes vrstvy prachu… Je zde hodně životodárného jiskření a opravdovosti, ať už ho pojmenujeme jakýmikoliv jmény…

Album Imagine je poselstvím humanismu, ryzího lidství a obnažených pocitů, které získávají konkrétní pojmenování a nestydí se mluvit o věcech, které lidé buď ze studu, společenských předsudků, nebo z obyčejné zbabělosti a pohodlnosti nechtějí uvolnit ze svého nitra a dát jim konkrétní název. John Lennon byl opravdový rockový básník a humanista, samozřejmě vnitřně rozháraný člověk, který zápasil s mnoha svými „démony“, ale přesto to byl opravdový velikán a originál a jakýsi mluvčí své generace. V tom přesáhl mnohé svoje souputníky a jeho význam zůstal nejenom v hudební, ale i myšlenkové podobě naprosto nezávislý….
Alba, pod kterými je podepsán a byla vydána už mimo Británii v USA jsou v mnohém jiná. Ztratila britský pohled na věc, ale to neznamená, že jsou špatná nebo poklesle nízká. Ovlivněn jiným prostředím, jinými lidmi a jinými společenskými okolnostmi komponoval jinak a také byl jinak vnímán. Měl pocit, že konzervativní Británie není pro umělecky založeného člověka prostorem pro absolutní svobody a proto se rozhodl s Yoko Ono natrvalo vycestovat do USA…. Ale to už je předmětem zamyšlení k jiným albům.
Imagine je vynikající umělecký artefakt a dodnes z něho cítím nepopsatelné vibrace. Proto dávám plný počet hvězdiček!