Reakce na recenzi:

diesbies - @ 16.04.2012

K debutovému albu projektu Iva Watts- Russella „This Mortal Coil“ jsem se dostal někdy koncem 80.let. „Objevoval“ jsem tehdy kapely jako Cocteau Twins, Pixies, Dead Can Dance a tak jsem byl na tento počin jejich mateřské stáje 4AD hodně zvědavý. Teď nedávno jsem si toto album znovu pořídil a po mnoha letech jsem si jej několikrát přehrál- a utvrdil jsem se v názoru, který jsem měl už před čtvrtstoletím. Totiž že se, bohužel, jedná o velice nevyrovnanou kolekci. Vedle opravdu úchvatných kousků, kde bych neváhal s pětihvězdičkovým hodnocením, je zde i spousta nevýrazných, nezajímavých až podprůměrných čísel.
Absolutní vrchol alba tvoří dvě písně v podání Elizabeth Fraser z Cocteau Twins (oba její tehdejší spoluhráči z této formace se na albu objevují také- Robin Guthrie tu hraje na kytaru a Simon Raymonde na kytaru, baskytaru a klávesy a dokonce tu i zpívá). „Song To The Siren“ od Tima Buckleye i Harperova „Another Day“ jsou už ve své prapodstatě výtečné písně a v jejím podání získávají zvláštní etericky melancholický nádech. Prostě „dream- pop“ jak má být.
Ani „Waves Become Wings“ a „Dream Made Flesh“, příspěvky Lisy Gerrard (u nichž je uvedena i jako autorka) nejsou úplně marné. Nesou se v snivém duchu Dead Can Dance (Brendan Perry, druhá polovina tohoto dua se na albu představuje jen v roli bubeníka) a hlavně díky zpěvaččinu dokonalému projevu rozhodně stojí za pozornost.
Slabinou alba, naneštěstí dost výraznou, jsou vokální výkony protagonistů ostatních skladeb. Jejich hlasy zní tak nějak hodně podobně, unaveně, monotónně a ustaraně. Dvě coververze od Big Star, americké kapely ze 70. let, tedy úvodní „Kangaroo“ v podání Gordona Sharpa z postpunkových Cindytalk a „Holocaust“, zpívaný Howardem Devotem (Buzzcocks, Magazine) jsou aranžérsky pojaty velmi komorně, s akustickými smyčcovými nástroji a klavírem, ale výsledek je takový nějaký nemastný- neslaný. „Fond Affection“ od Rema- Rema /opět za mikrofonem s G. Sharpem/ je nuda. „Not Me“, vypůjčené od Colina Newmana je tak trochu z jiného světa než ostatní materiál a také se svou poněkud rozjuchanou náladou do celkového pojetí této kolekce moc nehodí. Řekl bych nejslabší kousek na albu: rádoby post- punkový, stále dokola omílaný kytarový riff doprovází nevýrazný zpěv (Robbie Grey z novovlné skupiny Modern English, taktéž ze stáje 4AD a Simon Raymonde) a do toho duní otřesné osmdesátkové bicí…
Instrumentálka „Fyt“, na keré se autorsky podílel sám“Velký šéf“ Ivo Watts-Russell (který na albu místy hraje i na klávesy) neurazí, ale ani nenadchne, Lze tu vycítit určité klišé, snahu o vytvoření tajemné, efektní, romanticky zasněné atmosféry. Ale není každý den posvícení. Totéž se dá říct i o zbývajících písních alba, vytvořených přímo pro tento projekt: „The Last Ray“ a „Barramundi“ (obě nazpívané Simonem Raymondem, z nichž druhou sám napsal) a závěrečné "A Single Wish" opět v podání Gordona Sharpa.
Škoda, dát víc prostoru oběma výše zmiňovaným divám a jejich nadpozemským hlasům, mohlo to být výborné album, ale takhle je to místy dost nezáživné, únavné a snadno předvídatelné. Jako celek to vidím tak na 2 a půl hvězdičky.