Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.04.2012

Druhé řadové album britských Edgar Broughton Band – Sing Brother Sing – jsem znal v první polovině sedmdesátých let. Měl ho natočené jeden kamarád na magnetofonovém pásku a tohle album se stávalo pravidelnou součástí našich mejdanů, na kterých jsme tehdy těžce ujížděli jsa ovíněni, opevněni a okořalkováni. Nebylo zprvu vůbec jednoduché se s podobnou hudbou vyrovnat, ale poměrně brzy jsem k ní nakonec našel cestu a zatoužil jsem tohle album mít jako součást mé tehdy zvolna se rozšiřující sbírky vinylů.
Tři malí kluci se zmrzlinami v gotickém okně vypadali úplně neškodně, zato zadní strana obalu už odpovídala představám hudby a vlastně i vlasaté doby…. Tři hodně zarostlí fešáci stojící zarputile u zdi gotického chrámu nevěstili nic „dobrého“.
Na dlouhou dobu to bylo moje jediné album téhle kapely a přiznám se, že když jsem chtěl trochu šokovat návštěvy a vykolejit je ze schémat Uriah Heep, Deep Purple, Wishbone Ash…. Tak jsem vždycky sáhl po tomhle albu. Dodnes mě spojuje s dobou a událostmi, které se nikdy nevrátí a také s lidmi, kteří už ne nenávratně ztratili z mého života…. Ta nelibozvučnost alba má v sobě stále cosi vzrušujícího a dráždivého a tak se právě teď zkusím vrátit do první poloviny sedmdesátých let a znovu si to alespoň chvíli všechno zase prožít…

THERE´S NO VIBRATIONS BUT WAIT! – první skladba jakoby měla charakter jam session. Opakující se hudební schéma, v němž kreativní rytmika posílená percussion a doplněná základní basovou figurou rozbíhá sofistikované téma, kde si mírně pokvákává elektrická kytara a hlas zpěváka má spíše charakter vypravěče. Tajemně znějí opakující se šeptavé hlasy…. Ano, takhle vypadá britská psychedelie na konci sedmdesátých let v Británii, v nefalšovaném undergroundovém kabátě. V hudbě občas slyším nápadné pípnutí (že by cenzura vstupovala do sděleného textu?)

THE MOTH a) Moth b) People c) Peter – zajímavé rozlamované akordy akustické kytary. Znějí skoro jako cembalo a mohu konstatovat, že tohle hudební téma má v sobě jakési neklidné tajemno, za nímž v čarovném přesahu doznívají percussion (zvonečky a žraločí zuby) a i tady je obsah částečně zpívaného a částečně deklamovaného textu hodně důležitý a zcela nečekaně do tématu vstoupí směsice zmatený hlasů (jako návštěva v psychiatrické léčebně), která je částečně doprovázené rytmikou a elektrickou kytarou… Potom se opět vrací zpět téma akustické kytary, z pozadí tlumené hammondky a syrově zkreslená elektrická kytara. Tahle alternativní poloha stála mimo hlavní proud tehdejšího startujícího hardrocku, ale také se nijak nehlásila k nějakým artrockovým polohám... z jejich začátku bylo občas cítit zbytky bluesového odéru....
Dodnes cítím nepopsatelné vibrace a pocity z téhle těžko zařaditelné hudby….

MOMMA´S REWARD (KEEP THEM FREAK´S A ROLLIN´) – dravá kytarové téma syrového pojetí nejen v soundu, ale i ve zpěvu, který se přibližuje k legendárnímu Captainu Beefheartovi. Řeřavá elektrická kytara nasadí uprostřed mezihry krátké pořádně rozeklané sólo jako protipól chraptivým a ponuře dramatickým hlasům. Zajímavě alternativní model hudebního pojetí i vyjádření….

REFUGEE – ortelný zvuk gongu a dramaticky a záměrně pateticky divadelně vypreparovaný hlas napůl zpívaného a napůl recitovaného tématu. Tohle vypadá jako alternativní divadelní představení. Směs nářku, odhodlání, nenávisti, ironie a bezradnosti. Egar Broughton má pro všechna tahle hnutí lidské mysli velký talent… Dodnes vidím zakouřený obývák, kde se po zemi povalují opilí, spící, ale i stále reagující kamarádi, kteří se snaží najít v téhle skladbě nějaký záchytný bod….

OFFICER DAN – Steve Broughton je výtečný bubeník a líbí se mi jeho univerzalita, kdy dokáže ze své baterie vedle běžných přechodu dostat ty psychedelický perkusivní zvuky. Úvodní část zní jako hodně přetransformovaný rock and roll s ironicky nadsazeným elvisovským akcentem a se záměrně těžkopádnou rytmikou. Ten alternativní charakter tehdy každému neseděl, ale přesto se zde dá najít hodně vtipných momentů.. krátké zrychelné bláznění v rockandrollové fazóně na krátko osvěží, než se téma vrátí do původní polohy….

OLD GOPHER – tohle je ovšem boogie jako řemen. Drsné, syrové, nekompromisně hřmotné a neuhlazované. Přesto je zde hudba melodicky čitelná a nijak se nesnaží přivádět sem nějakou nestravitelnou avantgardu. Kdo chce, tak v interpretaci a v částečném pojetí (odmyslíme-li si tu drsnost a syrovost) uslyší třeba i Doors. Dusavé, hrubé, ale přesto živočišně přesvědčivé a ryzí pro toho, kdo umí číst mezi řádky. Baskytarista Art Grant prokazuje svoje kvality, aniž by měl zapotřebí uchylovat se k nějakým exhibicím. Přesvědčivý příklad hudby obnažené až na dřeň, která nic nepředstírá….

APHRODITE – zase z úplně jiného soudku pochází další skladba. Uhlazené kytarové party Edgara Broughtona kloužou a jemně se tetelí v přehledné harmonii a Art Grant a Steve Broughton se rytmicky výtečně doplňují. Steve Broughton vedle mírně přitlumených bicích sem vkládá rytmické přechody na conga a timbales a hladivé dvojhlasy odvádějí tuhle píseň do klidné polohy, třebaže můžeme soudit, že obsah textu má svoje pikanterie, které jdou v protikladu s onou hranou uhlazeností. Ostatně zpívat o řecké bohyni lásky se dá i v britském undergroundu, ale po svém….

GRANMA – Broughtonovy bicí nástroje už rozeznáte. Mají svůj charakteristický model hry, postupy a styl a hlavně výtečně podkreslují tohle téma. Edgar Broughton si hraje s klouzavými tóny a prokresluje hudební téma a střídání hlasů Egara a Arta Granta – jednoho syrového, jednoho naříkavě táhlého se spojuje s kytarovými experimenty. Vše se ovšem děje na poměrně krátkém formátu. Takže když se do skladby trochu ponoříte, je u konce ….

PSYCHOPATH a) The Psychopath b) Is For Butterflies – výmluvný název napovídá, že zde nepůjde rozhodně o nic pozitivního a libozvučného. Ostatně vzápětí se tahle teorie potvrzuje. Zdůraznit ve dvou částech skladby stavy psychopaticky nemocného člověka a dát tomu ten správný background chtělo nejenom kus odvahy, představivosti, ale i odhodlání. Svištivé kvílivé zvuky přes minimalisticky znějící opakované téma některé posluchače asi vyvede z konceptu. Konejšivé umírněné téma další části mi přijde podezřelé, stejně jako hlas, který zdraví malou dívenku a snaží se získat její pozornost a důvěru. Něco pro pedofily? Chci věřit tomu, že tomu tak není, ale v tomhle pojetí nás může čekat cokoliv… Stejně tak jako v hudbě Franka Zappy a již jednou zmíněného Captaina Beefhearta. Šustění rumba koulí a opakované přechody na timbales s čitelnou basovou linkou mohou mnohé napovídat. Podivný šepot, nebo snad oddychování spícího nebo číhajícího člověka může vyvolávat různé asociace…

IT´S FALLING AWAY – poslední skladba také zdá se nemá jasnou kompoziční stavbu a pracuje se zde s náladami a vzájemnými asociacemi. Spojují se zde bloudivé tóny elektrické kytary, přechody na bicí nástroje a opakující se baskytarový mlýnek. V pozadí se ozývají podivné vokální linky. Psychedelické vize zde získávají velký prostor pro sebevyjádření. A také to tady trochu voní po psychotropních látkách a jakémsi vnitřním zpomalení mysli. Závěr je pojednán v nezřetelném zvukovém odeznívání a album je najednou u konce….

Bylo dost odvážné prosazovat na britském trhu album Sing Brother Sing. Hudební scéna už sice měla první překvapení za sebou díky debutnímu alba Wasa Wasa předešlého roku, ale na tomhle albu šli Edgar Broughton ještě dál.
Peter Jenner, producent alba měl ve studiu Abbey Road a ve firmě EMI zajisté velmi dobrou pověst a proto mohl prosadit podobný typ hudby na pobočné etiketě Harvest. V každém případě stála kapela v příkrém protipólu vůči standardní komerční pop-music a dráždila středostavovského měšťáka a dotvářela vlastní subkulturu. Cítím z alba silný hudební přesah a zajímavé aranžérské postupy a tak vítám, že vznikají i kapely tohoto typu. Čtyři hvězdičky albu náleží zcela určitě!