Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.11.2011

Druhé řadové eponymní album Traffic jsem si koupil při své první návštěvě v Anglii v r. 1991. Stálo necelých sedm liber. Chtěl jsem něco ryze „anglického“ (Beatles už jsem měl komplet) a tihle Traffic nebyli u nás na burzách k sehnání. K Traffic jsem si vytvořil jistý vztah, protože jsem obdivovatelem Stevie Winwooda už od Spencer Davis Group, ale na druhé straně netvrdím, že nemají slabší místa, nebo spíš že mě některá alba oslovila méně…
V jejich hudbě se v různých příměsích snoubí rock, blues, soul, jazz, folk, trochu orientálních inspirací a všechno je tak jaksi zahaleno do psychedelického oparu, který je zjevný zejména na jejich prvních albech, protože vznikli v té správné době, aby ten odér do sebe nasáli a vypustili ho ven…

YOU CAN ALL JOIN IN – energický nástup silného melodického vkladu ve stylu šedesátých let. Zvonivé akustické kytary a mrštná zpěvná elektrická kytara s dusavými bicími. Ze skladby sálá optimistická nálada a pohoda. Folk-rock podle nejlepších pravidel s klasickými anglickými sborovými zpěvy. Vděčná skladba na mejdany a večírky obecně, kdy se všichni radují a házejí starosti za hlavu. Dave Mason na kytaru ohýbá tóny téměř v countryovém slohu a bubeník Jim Capaldi do svého bubnování přidává i „mouth percussion“. Pohoda!

PEARLY QUEEN – do jiného soudku zabloudí druhá skladba. Varhanní intro začíná v tajemných tónech, ale výrazný nástup vyprecizovaného riffu přináší větší energetický nápřah. Mason vypálí do skladby kytarové sólo, které se přelévá z kanálu do kanálu a razance rozbíhá skladbu vpřed. Není zde ale snaha o nějaké agrese. Winwoodův nosný hlas ovládá prostor a v další mezihře je to zase Mason, který přebírá vůdčí úlohu a kytarové nástupy se nekompromisně hlásí o svůj prostor. Výrazné rytmické akcenty a Capaldiho přechody přinášejí tajemný šamanismus, doplňovaný foukací harmonikou a prostorovým soundem hammondek….

DON´T BE SAD – pěkně vystavěná kytarová vstupní část! Winwood se na pěveckém postu střídá s Masonem a Capaldim a nabízejí rozezpívané hudební téma s nápadnou melodickou linkou. Vedle varhanních dlouhých tónů se konečně hlásí o slovo i Chris Wood se svým saxofonem, ale je to zase Mason, který vykrývá mezihru po které se Winwood svým rozpoutaným ve stylu blue-eyed-soulu hlásí se svým příspěvkem a Mason svým naříkavým projevem. Skladba je vrstvená nástrojovými nástupy a lehkými dynamickými odstíny ve vícehlasech a dramatickém tremolu hammondek v samém závěru…

WHO KNOWS WHAT TOMORROW MAY BRING – tohle je správná psychedelická atmosféra se vším všudy. Prolínání londýnské psychedelické scény se sanfranciskou druhé poloviny šedesátých let. Winwood zpívá s velkým nasazení, nástrojové doprovody se zvolna, ale nijak líně pohybují vpřed. Šustění percussion, kytarové akcenty a hammondkovské ornamenty jsou hodně působivé. Znovu si uvědomují, že tohle prolínání žánrové pestrosti už dneska není slyšet a svým způsobem se mi po tom stýská…

FEELIN´ ALRIGHT – akustické kytary a naříkavý Masonův hlas se prolínají, než dojde k nástupu Winwoodova klavíru a Capaldiho dusajících bicích nástrojů. Krásný příklad melodicky čitelné skladby bez nějakých rafinovaných skladatelských postupů, do které byl vymyšlen velmi nosný refrén, na kterém skladba stojí svými základy. V mezihře dostává příležitost na saxofonové téma Wood, ale jinak to tady zvoní akustickými kytarami a klavírními akordy s mrštnými basy a správně elastickými bicími nástroji. Samozřejmé a jasné s výtečnými sborovými přiznávkami a vděčné téma pro nekonečné jamování……

VAGABOND VIRGIN – na výrazné melodické notě zůstaneme. Krásné sborové anglické zpívání, v němž se Winwood, Mason, Capaldi a Wood potkávají v tom nejlepším slova smyslu. Melancholické klavírní party doprovázejí percussion a tikající rytmika s aplikací akustických kytar. Crosby Stills And Nash by podobnou skladbu klidně unesli ve svém repertoáru dané doby. Wood odložil saxofon a vstupuje do hry svou flétnou. Melodická linka se valí jako vodní tok, občas zatočí nějakým vírem, zpomalí a pak se zase vrhne do proudu. „Choulostivé“ téma Traffic pojednávají po svém (jak se to kdysi říkávalo? Definice panny: to je nejškareději holka v páté třídě….) Ta mezihra je velmi podmanivá – flétnové ornamenty, úderné akustické kytary, percussion a klavírní spojovníky. Co říci víc?

40 000 HEADMEN – rozbrnkané téma na akustickou kytaru a zádumčivá flétna. Percussion a melodické basy. Hippiesovská atmosféra vnitřní rozervanosti. Krásně je rozeznat rozdíl mezi Winwoodovým a Masonovým vokálem, stejně jako Capaldiho projevem. Zajímavé hlasy, ke kterým se připojují zasněné tóny hammondek. Tahle skladba osloví monterey-woodstockovskou generaci. Je zde psychedelické přeznívání, nespecifikovatelné tajemno a melancholie jak má být…

CRYIN´TO BE HEARD – poněkud ponurý úvod zastřeného saxofonu a tajemných hammondek a pak mocný nástup celé instrumentace v mírně patetickém slohu. Naříkavý vokální projev je doprovázen kovovým zvukem cembala a pak opět ten dramatický nástup. Nijak povzbudivé téma ke zpívání a možná proto se interpretace uchyluji k tak výrazným proměnám. Prolínání hlasů působí snově a tajuplně. Řekl bych, že je to hledání nějakého východiska. Ta proměnlivá atmosféra na mě působí jako procházka tajemným pohádkovým údolím. Podíl elektrické kytary je zde odsunut a nahrazen komplexnější instrumentací, která výrazně graduje, jako při divadelním dramatu…. Ten saxofonový závěr má nástin jako osamělé vlčí zavytí (!!??)

NO TIME TO LIVE – předposlední skladba jako kdyby byla vystřižena z hájemství vážné hudby. S ničím předešlým se nepřipomíná, ale přesto se zde zpívá a psychedelická atmosféra dostává zvláštní harmonickou strukturu. Dobře vystavěná kompozice, která korunuje celé album. Prolínání klavírních partů a hammondek s Winwoodovým hlasem je velmi působivé, stejně jako Woodův podíl flétny a saxofonu. Velmi citlivé a niterné a přesvědčivě zazpívané. Winwoodův hlas má výrazný přednes a schopnost vkládat mimořádné emoce do své interpretace, zejména když se opírá o obsažné textové téma. Přemýšlivá skladba intimního vyznání v níž se pamatovalo i na aplikaci tympánů, ale i náladotvorných vokálních vibrací. Hodně podmanivé….

MEANS TO AN END – tahle poslední skladba opouští pochmurné a vážnější obrazce a výrazná melodická linka se vrací v jistém slova smyslu k úvodní skladbě. Kytarová témata se zde deklarují v jasných záměrech pozvednout atmosféru a tomu přispívají i kolektivní sborové zpěvy, percussion a cítím zde nádech blues a odvázaného muzikantství v rychlých melodických proměnách až do samého závěru…

Obdivovateli Traffic byli dnes legendární domácí rockeři, např. Vláďa Mišík, Olda Veselý, Vlado Čech, Jiří Kozel „Mužík“, Michal Prokop, Zdeněk Juračka, raní Progress Organization a možná tu a tam nějaká inspirace se promítla do jejich tvorby nebo hudební prezentace.
Olda Veselý například pojmenoval svou brněnskou rhythmandbluesovou kapelu Great Music Factory (1969-1971) podle názvu skladby Traffic – Shanghai Noodle Factory a vliv Traffic je v jistém slova smyslu částečně patrný na rané tvorbě Blue Effect…
Ostatně Traffic inspirovali i zahraniční scénu v Británii i v USA. Feelin´Alright natočil jednak Joe Cocker, ale také Grand Funk Railroad, 40 000 Headmen natočili v hodně přetransformované podobě Blood Sweat And Tears… určitě by se dalo vydolovat více skladeb, které posloužily jako coververze jiným…..
Pro někoho jsou dnes Traffic jenom stránka v tlusté kronice rockové historie, osobně si myslím, že vytvořili určitý rukopis, který nebyl smazán tokem času ani po desítkách let, třebaže je jako kapelu šedesátých let překrývají jiné mediálně a umělecky výraznější skupiny.
Druhému albu Traffic dám čtyři hvězdičky!