Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.01.2019

Už jsem tu kdysi psal, že pro americkou kapelu Blue Öyster Cult mám zvláštní slabost. Postupně jsem posbíral víc jak dvě třetiny jejich studiové diskografie a všechna alba poslouchám rád a se zaujetím. Jednou z posledních desek, kterou jsem si chtěl pořídil byla i nahrávka Mirrors. V naší síti nebyla dlouhou dobu dostupná a zas natolik horlivý jsem v tomto případě nebyl, abych ji musel nahánět po všech čertech. Náhodou se mi však naskytla příležitost, a tak jsem si ji nedávno konečně doplnil do sbírky. A jelikož tu není o desce jediné slovíčko, přidám alespoň něco málo.

Jedná se o klasické album kapely. Nezní natolik bombasticky jako Spectres a naštěstí není ani tak nevyrovnané jako Cultosaurus Erectus. Je umírněnější, klidnější, zpěvnější a rockově neimpulzivní. Odpovídá době svého vzniku - roku 1979, kdy už mnoho dříve skálopevně v rocku ukotvených spolků měnilo své návyky a pod tíhou okolí postupně zjemňovalo svůj styl k větší "syntezátorové" barevnosti a přístupnosti. Není to však žádný komerční odvar a na většině skladeb je stále poznat ta neformální skladatelská svoboda, kterou kapela po celou dobu své existence vládla.

Muzikální ornamenty nejlépe vyniknou na pro uchu lahodících partech klasických a akustických kytar, v melodických sólech nebo v zajímavě sestavených vokálních linkách. Předešlá alba byla až překvapivě úspěšná a snaha kapely zalíbit se právě zde širšímu publiku zjemněním výsledného soundu nebyla kvitována s takovým nadšením, jaké hráči očekávali a do desky vkládali. Snad i proto byl k další dvojici alb povolán ostřílený a daleko tvrdší hudbu produkující Martin Birch. Ale to už je úplně jiná kapitola.

Mirrors tak zůstává spíše průměrným albem, které si však milovník "ústřiček" nemusí v žádném případě nechávatt ujít.