Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.09.2011

Beggars Opera je pro mě nově vytrysklý hudební pramen počátku sedmdesátých let. Pocházejí ze Skotska, ale svým hudebním pojetím by podle mého názoru krásně zapadli i mezi tzv. canterburskou scénu Caravan, Hatfield And The North, Wilde Flower, Matching Mole…
Členové kapely přiznávají, že velkým impulsem pro založení kapely bylo legendární beatlesovské album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band. Na model tohoto konceptu chtěli nepřímo navázat a prozkoumávat další možnosti v rozvíjení podobných hudebních struktur.
Mají zvláštní osobitý sound, který milovníka postpsychedelické scény zaujme svou neotřelostí a hledáním nového výrazu a hudebního pojetí. V jejich hudbě cítím řád jak po stránce vokální, tak instrumentální a také vzájemně koordinovaný přístup k vytvářenému konceptu. Není zde jednoznačný hudební individualista, který by zatlačoval ostatní hudebníky do pozadí a cíleně piloval vlastní ego.
Zakládajícím členem kapely byl (tuším) Ricky Gardiner, který měl v sobě aristokratickou krev po staré skotské šlechtě. Ostatně lord Gardiner patřil i ke dvoru proslulého krále Jindřicha VIII. a mám pocit, že v dané době díky intrikování upadl v nemilost a byl vydán katu… Nicméně jeho potomek byl velmi slušným kytarovým hráčem, který se později objevil i v doprovodné skupině Davida Bowieho a podobně jako v jiných časech Mick Ronson nebo Ivan Král dodával hudbě možná největšího rockového dekadenta kytarové ostří….
O Gardinerově spolupráci s Iggy Popem jsem ale opravdu nevěděl....
Alba Beggars Opery mají svoji osobitost, ale nejvíc se mi asi jejich hudba líbí na albu Waters Of Change, ke kterému teď trochu obrátím svou pozornost…

TIME MACHINE – tajemný kosmický sound se tříští prostorem v tajemném oparu kostelních varhan, mellotronu a pevného velkého zvuku, ve kterém je prostor pro hammondky, přímočarou rytmiku a nosný hlas vokalisty Martina Griffithe, jemuž v strašidelné ozvěně odpovídá sborový zpěv. Instrumentace kreslí hudbu v jakoby pastelových barvách, které se vznášejí na proměnlivém oblačném nekonečnu. Hudba je přehledná, melodicky vypilovaná a noblesně krásná v harmoniích, tak i v melodické lince. Gardinerova elektrická kytara kreslí tónové ornamenty, ale v mezihře získá prostor pro sebevyjádření. Její tón je malebný, ale nijak agresivní a dobře se spojuje s mellotronem Virginie Scottové a hammondkami Alana Parka. Moc příjemný úvodní vstup do albového terénu….

LAMENT – vrčení hammondek otevírá další skladbu. Trochu ponuré úvodní téma doprovází virbl bubínku. Vláčné harmonie se nesou prostorem, ale mají příliš krátký formát, abych k nim mohl zaujmout nějaké niternější stanovisko…..

I´VE NO IDEA – mnohem více energetického potenciálu v rychlejším tempu přináší další skladba s klávesovým soundem hammondek, klavíru a mellotronu. Výraznou basovou linku zde vytváří Gordon Sellar, ať už samostatně, anebo v unisonu s klavírem a hammondkami. Alan Park není v prostředí britských varhaníků nějak zvlášť známý pojem, nicméně v rámci Beggars Opery je to velmi zdatná instrumentální posila kapely a v dané skladbě to dává velmi výrazně znát – to platí sedí-li i za klávesnicí klavíru. Virginia Scottová prokresluje sound mezotronem, ale za mikrofonem stojí baskytarista Sellar. Má hlubší hlas než Griffith, ale stejně čitelný a nosně pevný v projevu. Gardiner na kytaru vystřelí kratší, ale nosné kytarové sólo….Dusavé a šlapavé rytmy Raymonda Wilsona nepřekračují význam žánru, ale jsou pevně sevřené a rytmicky neomylné.

NIMBUS – pomalejší skladba spíše v tajemném meditativním duchu. Přelévají se zde jednotlivé harmonické proměny za podpory mellotronu, tympánů a tlumených akustických kytar. Mellotron se zde hlásí přeznívajícími dlouhými až snovými tóny, tak jak je vnímáme u raných Genesis. Ti se ovšem nepohybují v tak ponurých harmonických strukturách a tak nás atmosféra v instrumentální skladbě jakoby nadzvedává od zemské přitažlivosti někam do nekonečného astrálu s kvílivými zvuky až k závěru….

FESTIVAL – další skladba zní ovšem nohem optimističtěji. Energický rytmus a rychlé instrumentální běhy se dobře spojují s Griffithovým vokálem a otevřené harmonie rozkrývají široce rozehrané téma pro klávesy a kytarové kouzlení. Beggars Opera nevládnou nějakými rafinovaně vystavěnými vokály, ale přesto i zde vnímáme dobře zaranžované hlasy, které se dobře doplňují, zdůrazňovány zajímavými rytmickými akcenty, po kterých klouzají hammondky, tleskání a kytarové spojovací můstky bez nějakých divokých sólistických ambicí. Gardiner hraje výtečně, ale uměřeně, také Park na hammondky. Ve skladbě hraje pohostinsky na baskytaru Marshall Erskine, jenž nahrál rovněž party příčné flétny, která příliš nevyčnívá. Varhanní kouzlení na okamžiku poodlétne, aby se vrátilo mohutně zpět a uzavírá celé téma…

SILVER PEACOCK (intro) – úvodní intro s mezotronem má v sobě divadelní patos, stejně jako hlas ceremoniáře, který představuje následující kompozici….

SILVER PEACOCK – rytmické šustění přivádí klasické varhanní běhy jako v barokní hudbě s mocným entrée pro další instrumentální postupy, kam se přidává i mellotron a Griffith v divadelním pojetí zpívá s výraznou vznešeností melodické téma, ke kterému se přidávají i další hlasy. Gardiner s kytarovými předivy je zde poněkud málo čitelný, ale varhanní sound jednoznačně kraluje dobře vystavěné melodii. Jako virtuální vlny se přelévá instrumentální komplexnost pojetí skladby ovlivněné postupy articifiální hudby. Střední tempo se nemění a tak vnímáme šlapající basy a jen málo výbojné bicí nástroje pod vokální klenbou, které tematicky opakuje základní téma. Klasicky model modifikované hudby šedesátých let, která na počátku sedmé dekády hledá prostor pro sebevyjádření….

IMPROMPTU – baladicky znějící skladba, vytvářená akustickou kytarou. Na chvíli měl člověk pocit, že naslouchá violoncellovým partům, ale je to opět Virginia Scottová, která hraje na mellotron s mírnou podporou Parkových hammondek. Zajímavá, ale zbytečně krátká, přesto procítěná balada….

THE FOX – závěrečná skladba nabírá větší energetický nápřah. Bicí nástroje jsou výraznější než předtím, ale instrumentace stojí na klávesovém soundu, který doprovází sférické tóny Gardinerovy kytary, možná až příliš upozaďované, ovšem basová linka je ve skladbě výtečná a hodně výrazná a Gordon Sellar zaslouží pochvalu za dobře vystavěnou basovou strukturu. Akcentovaný rytmus přináší do skladby více napětí a možná divadelního dramatu a tak máte místy pocit, že posloucháte nějaký moderní rockový divadelní útvar. Instrumentace dokáže vystihnout a hlavně podtrhnout vypjatá emocionální místa, což trochu citlivější posluchač nemůže přeslechnout. Výtečný autorský, ale i interpretační a instrumentální okamžik na albu, kterým Waters Of Change vrcholí….

Doba historicky krásné hudby jakou vytvářela skupina Beggars Opera už je bohužel nevratnou minulostí. Myslím, že poněkud neprávem upadli do zapomenutí a dnes je znají jenom skuteční znalci a specialisté. Rovněž jsem toho názoru, že podobně jako např. Caravan, i Beggars Opera byli převálcováni nástupem artrockových skupin jako Yes, Genesis, Emerson Lake And Palmer, ale i Gong, Van Der Graaf Generator… Jejich postpsychedelický sound měl sice podmanivou atmosféru, ale v dalších letech byl zatlačen do pozadí a řekl bych, že i jejich publikum přetáhly na svou stranu výše jmenované skupiny, kde bylo více pompéznosti, exhibicí a okázalosti. Přesto si myslím, že Beggars Opera jsou ryze evropským hudebním tělesem, které vzniklo na britských ostrovech v rámci Spojeného království a že podobný typ hudby například v USA, ale ani v Německu by těžko mohl vzniknout. Jejich sound má neuchopitelný rozměr, který mě fascinuje.
Nabízím čtyři hvězdičky.