Reakce na recenzi:

Voytus - @ 24.06.2009

Páté řadové album švédského svéráze Vintersorga představuje jeho dosavadní vrchol. Deska je oproti všem předchozím počinům výrazně experimentálnější, ale nejedná se o nic nestravitelného. Naopak - nalezneme tu spoustu chytlavých zpěvných melodií, ke kterým se budeme rádi vracet a opakovaně je vstřebávat.
Vintersorg zřejmě našel na tomto albu ideální pěvecký výraz, který se pohybuje mezi melodickým vokálem a blackmetalovými skřeky (těch je ale pomálu), navíc často používá v textech dialogy, což jakožto jediný zpěvák dohání změnami poloh a výrazu. Jen občas se v písních mihne vypravěč Lazare (též bicí a klávesy v Solefald), jenž přispěl i hrou na hammondky.
Co také hodnotím jako plus je rytmika - na bicí Asgeir Mickeson (mě sice neznámý, ale těm nejznámějším metalovým bubeníkům současnosti snadno konkuruje, navíc na předchozích deskách jsou bicí programované) a na baskytaru Steve DiGiorgio (dříve též Death), který hraje zásadně na bezpražcovou baskytaru, což se v tvrdém metalu jen tak nevidí.
Na co se vlastně na desce máme připravit? Především na fůze všeho druhu: Klávesové plochy, akustické kytary, folkové nápěvy, ale též různé smyčky a loopy, tvrdé riffy, zběsilé rytmy, skřekot a okázalý melodický vokál a virtuozní výkony, které na sebe ale nijak nestrhávají pozornost, ale výborně slouží celku.
Vlivy progresivního metalu, či rocku jsou patrné hlavně v prvních skladbách, kde vše ale vyvažují melodické refrény. Microscopical macrocosm je pro změnu rádiovka, v Curtains nás překvapí blackmetal skřížený s groteskním kabaretem a barovým pianem.
The Focusing Blur sice snadno snese srovnání s nejprogresivnějšími alby současnosti, ale o znalosti Vintersogovy tvorby v našich končinách dost pochybuji.