Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 18.12.2018

Rok 1977 pro hardrockovou muziku na Britských ostrovech rozhodně nebyl z těch nejplodnějších. Staří "dinosauři" postupně buď zavírali krám nebo svou přízeň věnovali široširému americkému trhu, na albovou produkci "mladých pušek" zatím jen zlehka tušené NWOBHM zase bylo ještě příliš brzy. V tomto zvláštním mezičase se vedle kapel jako UFO, Nazareth, AC/DC či Thin Lizzy pokusila udělat další krok v zatím jen zvolna se vyvíjející kariéře již poměrně zavedená, téměř šest let usilovně koncertující formace z birminghamského předměstí zvaná Judas Priest. S novým nahrávacím kontraktem v kapse kapela postupně začala prošlapávat cestičku dalším budoucím členům bratrstva agresivních zkreslení a šestnáctinových not. Že ale zpočátku ještě často tápala, ukazuje hned její první počin pro CBS - album Sin After Sin.

Úvodník Sinner zní docela našlapaně a doprovodné kytarové linky dvojice Tipton/Downing mě hodně baví, bohužel kapela do útrob skladby vložila také zpomalenou instrumentální pasáž, která ještě jedním očkem pošilhává nazpět po progresivních tendencích z předchozích dvou alb. Ani Halfordův vokál, místy přecházející do pro mě dost otravného pištění, tu ještě nemá to ostří let budoucích. Cover Diamonds and Rust od Joan Baez (na jednu stranu zní naprosto nepravděpodobně, že čím dál tvrdší hardrocková kapela si bude půjčovat materiál od folkové bardky, na stranu druhou - když samotný název skupiny inspirovala skladba Boba Dylana, je asi možné vcelku cokoli) je další z řady povedených předělávek, které Priest uměli - rychlá, melodická a s potenciálem k pořádnému vytvrzení.

Starbreaker ukazuje přesně ten směr, kterým se kapela vydala na dalších albech - kousající kytary, Halfordův vibrující, ale ve výškách už suverénní vokál a tepající rytmický spodek. Zároveň je to na desce můj největší (kdo by to byl řekl, že?) oblíbenec. O to víc mě pokaždé zamrzí, že následující skladba Last Rose of Summer jde úplně jiným směrem. Poklidné vyprávění s Halfordovým civilním zpěvem je s délkou pěti a půl minuty dost nezáživným závěrem první strany alba.

Z Let Us Prey se po rozpačitém úvodu vyloupne ucházející jízda, v níž rozhodně stojí za zmínku práce najatého bubeníka Simona Phillipse a barvité eskapády sólových kytar. Skladba Call For The Priest - Raw Deal sice nabídne sympatickou riffovou práci, pomalé tempo s malým množstvím změn ale na sedmiminutovou délku nestačí. No a máme tu další baladu Here Come The Tears, na které se Priest nejspíš definitivně ujistili, že okolo klavíru cesta k úspěchu v jejich případě nevede. Závěrečný Dissident Agressor přichází s pořádným zrychlením a kvílivě se zmítající sólovou kytarou a já jej (podobně jako Starbreaker) baštím více než velmi.

Takže co s tímto snaživým, ale stále ještě přes rameno se ohlížejícím počinem? Když Judas Priest pořádně práskli do koní, už to vypadalo velmi nadějně, pomalá tempa a balady ale desku opět stáhly do podprůměru - opravdový "Sin After Sin" obsahuje zejména druhá strana alba. Spolu s debutem vnímám tuto desku jako to nejslabší, pod co se Judas Priest v sedmdesátých či osmdesátých letech podepsali. Mezi dvěma a třemi hvězdičkami zaokrouhlím dolů.