Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 30.04.2016

Rok 1978 je dle mého názoru v historii kapely Judas Priest létem přelomovým. Dvěma kvalitními studiovými alby (nejprve na jaře zde recenzovaným Stained Class a na podzim vydaným Killing Machine) totiž kapela definitivně vystoupila ze stínu britského (v roce 1978 již vlastně neexistujícího) hardrockového triumvirátu, aby se sama stala jedním z nejžhavějších želízek v ostrovní rockové výhni. Důvodů pro tento vzestup se dá najít hned několik, tím asi nejvýznamnějším je dokončený posun od progresivní koketerie k rychlejším, hutnějším a syrovějším aranžím. Kapela také opět získala stabilitu u bicích, za které zasedl technicky výborně vybavený Les Binks, no a stranou nelze nechat ani počínající skladatelskou dominanci tandemu Halford/Tipton - i když na recenzovaném albu se ještě na psaní skladeb podíleli všichni členové Judas Priest.

Hned ze začátku tu máme pecku jako hrom - Exciter je prvotřídní metalová sypačka, která si po většinu času vystačí s minimem akordů - ty pak ale kapela naráz vysype z rukávu v ultramelodické sólové pasáži. Tempo (diktované perfektně šlapající Binksovou baterií) o moc nepoleví ani v následující skladbě White Heat, Red Hot, kde i s navijákem baštím ty ďábelské přechody bicích. V Better By You, Better Than Me se Priest museli popasovat se sugestivním originálem od Spooky Tooth, vyšlo jim to ale na výbornou - na vyhmátnutí rockových kousků s potenciálem k vytvrzení měla kapela zkrátka talent. Titulní skladba Stained Class už jsou ale zase typičtí Judas Priest s klusavým rytmem a vzdušným Tiptonovým sólováním. Mým nejoblíbenějším kouskem desky je pak flák Invader, v němž si kapela s nadhledem sobě vlastním fantasticky vyhrála se střídáním podkladových akordů u sóla.

Druhou stranu desky otevřou Saints in Hell - nabasovaná riffmajsteřina s dostatkem prostoru pro Halfordův vypjatý vokál (prostřední dusavá pasáž s vokální ozvěnou je opravdu lahůdková). Savage se víc rozjede až ve chvíli, kdy se dostane ke slovu Tiptonova kytara, do té doby zní hodně nevýrazně. Baladická Beyond the Realms of Death se ještě svými vybrnkávanými aranžemi místy vrací někam k debutu, rázně znějící refrény už ale neskrývají řádně přibroušené rockové ostří. Závěrečná skladba Heroes End pak sice začíná docela slibně, kromě slušného riffu už ale moc vzrušení nenabídne - spolu se Savage ji hodnotím jako nejslabší věc alba.

Na albu Stained Class se Judas Priest poprvé představili s hudbou, která se o rok či dva později začala žánrově označovat jako Nová vlna britského heavy metalu. Deska je to slušná, i přes ta dvě zaškobrtnutí - s následující Killing Machine se myslím může směle měřit. Za mě to budou čtyři hvězdičky s přihlédnutím k faktu, že 2. polovina 70. let byla na hudbu dle mého gusta podstatně skoupější, než první pětiletka dekády.