Matouš - @ 05.12.2011 | #

Grand Funk Railroad, Survival. Tohle album, spíš než celá tvorba téhle kapely, mi koluje v žilách stejně jako krev. Kdykoli můj otec, odchovaný starými dobrými šedesátými lety, nasadil tenhle kus, bylo jasné, že zůstanu přikovaný k reprákům. Mám tedy k tomuto albu svým způsobem nostalgický a jistě velmi osobní vztah. Survival mísí "šedesátkové" emoce - projevují se v nápěvech, melodických vokálních linkách, celkové melodické struktuře skladeb - a typickou hardrockovou drsnost a zemitost. Úchvatná je na tomto albu především rytmika (basa/bicí)- mám na mysli její celkový zvuk. Naprosto bazální, primitivní, uhrančivé, strhující. Skladba Gimme Shelter, cover stounovské skladby, je naprostým vrcholem alba. Pro mě nezapomenutelný zážitek. Když člověk slyší zvuk bass kytary v téhle skladbě (a patřičně zohlední rok vydání 1971), musí objektivně konstatovat, že se tu kapele podařilo docílit nadčasového zvuku, který svým způsobem předjímá feeling s jakým se do svých instrumentů později opírali kapely, které dnes zahrnujeme pod termíny jako post-punk. A jistě by se dalo napsat mnohem víc... Naprosto jedinečné album éry. Dávám plný počet!

Matouš @ 13.07.2012 12:33:25 | #
merhaut: Tak ono hodně záleží na tom, jakým způsobem se k těm "zlatým fondům" přistupuje. Pozlacený hovno je sice pozlacený, ale furt je to jenom hovno. (Omlouvám se za lehkou vulgaritu, ale je to jen přiléhavý příměr, nikoli osobní urážka). Příklad: rok se s rokem sešel a máme tu nové album Neila Younga & Crazy Horse, které se jmenuje Americana. Jsou na něm americký tradicionály a písně starý víc než sto let. Jenomže potom co je znovu zahrál Neil Young má smysl je znovu poslouchat. A to je ten zásadní rozdíl mezi zlatým fondem v podání Grand Funk a v podání například takového Neila Younga. Závěr: Nejsme papežštější než papež, jenom jsme, narozdíl od tebe, neztratili soudnost.