Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 22.03.2012

Postupně jsem si nasbíral celý komplet mých oblíbených Atomic Rooster a jejich eponymní album z r. 1980, které se od Nice N´Greasy po řadě výběrů zcela nečekaně objevilo mi v zápalavě hudebních titulů nějak uniklo. Na vinylu jsem ho na burzách zaregistroval, ale když jsem se po něm po nějaké době sháněl, prostě k mání nebylo a nebylo. Když nastartovala digitální doba cédečka, tak album o kterém je řeč vůbec nebylo k dispozici. Nebylo ani v katalozích a když jsem požádal různé lidi, co jezdili pravidelně ven, tak ani tehdy nebylo k sehnání. V devadesátých letech jsem se na něj ptal ve Vídni, Paříži, Římě a Londýně a NIC. Prosákla informace, že label, který Atomic Rooster zastupoval odmítá realizovat vydání alba, jehož obsah je silně depresivní a mohl by destruktivně působit na posluchače a labilnější mládež….
No nakonec se ledy prolomily a nenápadný label Angel Air Records v r. 2005 album na CD vydal a cesta byla otevřená. Bohužel se toho nedožil frontman kapely Vincent Crane, který na sv. Valentýna v r. 1989 spáchal sebevraždu. Velmi tristní a bolestné pro nás všechny, kteří jsme obdivovali jeho hráčské mistrovství, zápal a nasazení a jeho autorský podíl.
Album si tedy zase nechám pustit do svého nitra a přiblížím si jeho atmosféru a rozdělím se o ni s vámi….

THEY TOOK CONTROL OF YOU – úvod zní jako by se zde spojila Andromeda a Hard Stuff. Kytarová práce Johna Du Canna je nekompromisní a jeho rocková identita je dravě vtíravá. John Du Cann hraje pochopitelně všechny kytarové party a také sólově zpívá. Vincent Crane sedí za svými hammondkami a v mezihře na ně vyjíždí klasické party. Nemohu se ubránit dojmu, že jeho nástroj je jaksi nepochopitelně upozadněn, což se mi nikdy u Atomic Rooster předtím nezdálo. Playbackované kytary jsou zcela vypilované a mají ten správný přímý tah na bránu v doprovodech, sólech i vyhrávkových částech, ale zvykám si přece jen těžko, že Vincent není v popředí. Baskytara zde tradičně, jak bývá u Atomic Rooster zvykem – absentuje, ale nijak to nevadí. Také zde máme nového bubeníka Prestona Heymana. Jeho jméno znám ze spolupráce z Roy Harperem a Kate Bush. Dravý a živelný hráč, kterého si netroufám srovnávat ani s Paulem Hammodem ani s Rikem Parnellem…. Prostě hardrock jako zvon, třebaže rok vydání přál především nástupu metalu….

SHE´S MY WOMAN – Du Cannovy divoké kytarové doprovody jedou ve značně zrychleném vlaku a Preston Heyman na bicí používá kulometné přechody, které ženou jako o závod rytmus téhle skladby jako mo závod. Du Cann v playbacku hraje ve vysokých polohách řeřavé kytarové party, které sviští, kvílí a jako kotoučová pila nemilosrdně razí cestu jeho zpěvu. Vincent Crane drží na hammondky harmonii a piluje klávesové basy. Zatím to vypadá jako Du Cannovo dílo, ve kterém zcela ovládl koncepci, kterou kapela pojmenovala Atomic Rooster….

HE DID IT AGAIN – varhanní party mají téměř chrámový tón, ovšem jen do času, než se do soundu prořežou elektrické kytary a dusající rytmika. Skladba je pomalejší – ve středním tempu, ale o baladě se hovořit nedá. Chybí mi tady přesvědčivější zpěv. Du Cann zpívá jaksi civilně, možná až přespříliš a já jsem si zvykl na Chrise Farlowa a předtím i Petera Frenche.. Kytarám se nedá nic vytknout mají hlavu a patu a drží se osvědčené hardrockové formule. Vincent ale hraje velmi umírněně a spíš jako do počtu, než že bych vnímal jeho famózní klávesové proměny. Nástupy, sjezdy a pohrávání si s detaily. Těžko mohu zastírat překvapení, ale nechci být pokrytec. Tohle jsem přece jenom nečekal…..

WHERE´S THE SHOW? – další skladba má ovšem našlápnuto do rockových hitparád. Jakoby Du Cann přesvědčil Cranea, že Atomic Rooster po letech potřebují hit a tak jeden takový dodal. Příliš prvoplánové a čitelné. Kytarové doprovody nás přivádějí k jakémusi derivátu drsnějšího rock and rollu. Dá se to na to tancovat a strhává to rytmickou strukturou, ale i neznalec angličtiny rozpozná, že se zde v textu neřeší nic zásadního a omílání příliš čitelného schématu mě uvádí do rozpaků, třebaže Du Cann solí svoje kytarové party, jako o život s velkým entuziasmem a zanícením…..

IN THE SHADOWS – ponurý úvod pro hammondky a kytarovou elektroniku. Dravější skladba s propracovaným riffem zní dost přitažlivě a skrývá v sobě značnou porci napětí. Také Du Cannův hlas připomíná našeptávání démonického peklazplozence. Crane dotváří Hammondem C3 potemnělou atmosféru. Chybí mi tady jeho úderné klavírní party, elektrické piano a ARP synthesizer. Určitě přesvědčivější skladba než ta předešlá, ale i když skladba má dynamické napětí a v jistém slova smyslu i barevný sound, zřebaže je zde hodně dlouhých tónů, chybí mi více experimentování na nástroje. Skladba graduje a je schopna pohltit moji pozornost, nicméně není zde žádná spojující paralela s minulostí. Pokud to byl zásadní záměr koncepce tak je to v pořádku, ale Crane mohl předpokládat, že po sedmi letech budou chtít jeho příznivci slyšet nějaké asociace na „staré dobré Atomic Rooster“. Jeho role podle mě na albu není úplně vyjasněná a to se mi zdá velmi zvláštní….

DO YOU KNOW WHO´S LOOKING FOR YOU? – klasický rockový nástup v kytarovém doprovodu se hrne vpřed za značné podpory Heymanovy bicí baterie. Dravost je v prvním plánu, ale chybí zde prokazatelnější invence dostat do hudby více osobitosti a hráčských finesů. Crane se teď trochu rozbíhá se svou hrou a snaží se vložit do hry více démonična, ale možná je zbrzďován okolností, že byl varován, aby jeho hammondky v dobách metalu příliš nevyčnívaly, protože doba nepřeje tomu, aby se tenhle nádherný nástroj nějak zdůrazňoval….

DON´T LOSE YOUR MIND – tak v téhle skladbě konečně slyším jakousi analogii na staré časy klasických Atomic Rooster – kytarový part nám dává v určitýchg fázích vzpomenout na Devil´s Answer. Heymanovy bicí jsou posíleny o hru na percussion a připomínají nám tak mírně úspornější hru Paula Hammonda. Melodické, aranžérsky klasicky pojaté téma, kde se lidský hlas dobře propojuje s dravými kytarovými party a třebaže ani tady hammondky neslaví onen vítězoslavný comeback, dokážu se s tímhle model dobře srovnat a skladbu přijmout se vším všudy…..

WATCH OUT – pořádně plnotučný nářez. Prolínání kytary a varhan je zde téměř v rovnocenné rovině. Spouautorský podíl Cranea je ve skladby poznat a te´d, teď koinečně je to ten Crane, na kterého od začátku netrpělivě čekám. Tady se rozjede ve svých klávesových eskapádách a hřmící bicí a pilované kytarovou doprovody mu umetají cestu napříč prostorem. Du Cann v další části nezůstává stát a vypálí velmi dobře vystavěné kytarové sólo, které se mi zda z toho všeho co na album nahrál asi nejpřínosnější. Myslím, že máme co dělat s nejpřesvědčivější skladbou na albu, třebaže jsou ještě dvě před námi. Tahle by zasloužila vyznamenání. Výtečně zahrané a zaranžované!!

I CAN´T STAND IT – další hardrockový model čitelných akordických záseků v akcentované hře, které bicí udržují ve vnitřní odhodlanosti. Hammondky skladbu harmonicky spojují a dotvářejí basové vibrace. Du Cannův hlas jde ovšem do klasického průměry běžných rockových shouterů. Harmonická struktura není nijak výjimečně nápaditá, třebaže v mezihře Du Cann i Crane vstupuje krátkými minisóly do tématu. Hlas je elektronicky upravován do ozvěny. Dusavý šlapák, který si získá tanečníky na parketu a třebaže Du Cann zde vytváří v závěru destruktivní tóny na kytaru, skladbu neposouvá do nějaké progresivnějí hledačské polohy…

LOST IN SPACE – varhanní motiv skladbu zastřešuje, ale jinak mám z posledního příspěvku hodně smíšeny nezařaditelný pocit. Kytarové běhy jako u poprockových kapel a nic na tom nemění stupňující a klesající harmonie prezentovaná hammondkami a rytické proměny v krotkém slova smyslu na baterii bicích. I zde má Crane spoluautorský podíl, ale skladba dost pokulhává za tím, co jsme byli zvyklí slýchat od Atomic Rooster v první polovině sedmdesátých let. Třebaže závěr skladby přináší nějaké postpsychedelické nálady albu ani písni to příliš nepomáhá…

Album v drtivé většině autorsky zaštítil John Du Cann a Vincent Crane zde spolupracuje jenom ve čtyřech skladbách. To je ovšem na albu samozřejmě znát. Otázka stojí, zda tohle album neměl vydat John Du Cann sám pod svým jménem s hostujícím Vincentem Cranem. To jsou samozřejmě čiré spekulace, ale nejsem si jist, jestli nasměrování tohoto alba do osmdesátých let, stejně jako opožděná tečka za historií Atomic Rooster byla stejně průkazná…
Jak se s touto okolností vyrovnat. Kohoute, raď!? Očekávám-li od alba kvalitu, kterou název Atomic Rooster představoval, musím být objektivní a stát nohama na zemi. Osobně se myslím, že album Headline News stojí v jejich produkci nejníž, tohle album je na tom přece jenom líp a tak jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Asi zvítězí úcta a respekt, třebaže si k tomu musím přimhouřit obě oči. Ty čtyři jim dám s povzdechem…..

Snažím se porozumět tomu razítku "punk", které mu bylo progboardistou uděleno.... Asi tuším (nevím) co tím, chtěl říci, ale jestliže vnímám punk jako
Sex Pistols, Ramones, Clash a Jam.... pak jsme se dostali někam úplně jinam, třebaže je na tomhle album syrově překytarováno a klávesy viditelně absentují.... myslím že bych se dotkl památky Vincenta Cranea, kdybych ho vsunul do téhle škaltulky a to v žádném případě nemám v úmyslu....