Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 20.04.2012

Britská hudební akvizice Groundhogs mě oslovila už od jejich prvních alb a začal jsem pozorně sledovat jejich hudební produkci. Třebaže u nás nebylo tohle původně bluerockové trio tak známé jako třeba Cream, Jimi Hendrix Experience nebo Ten Years After, patřila podle mého názoru jejich hudba do první ligy na britských ostrovech a jejich frontman Tony (T.S.) McPhee mezi uznávané kytaristy, jejichž podíl na vývoji daného žánru byl hmatatelný.
Album Split bych označil za vrchol jejich hudební produkce. Přináší na první straně v podstatě čtyřvětou suitu stejnojmenného názvu a čtyři různorodé skladby.

SPLIT – Part One – úvodní téma nemá syrový rockový nástup, ale hudební téma se odvíjí víceméně pozvolna v zajímavých akordických proměnách a sestupech a vzestupech po harmonické struktuře s výraznými akcenty. Kytarista Tony McPhee si pohrává s hudebním tématem ve velkém stylu a díky playbackům zde mohl natočit několik plnotučných kytarových vrstev. Bubeník osobitého jména Ken Pustelnik je dravý rockový bijec, který si libuje v řadě důrazných breaků a razantní hře, přesto se však dokáže zklidnit a společně s baskytaristou Petem Cruickshankem vytvářejí spolehlivý motor. McPhee neváhá do hudebního spektra vložit více barevných odstínů a tak zde nazahálí ani jeho wah wah pedál a skladba má výrazný drive až do závěru…

SPLIT – Part Two – McPhee má zájem experimentovat a dotvářet hudební pojetí zajímavými ozdravnými prvky. O tom přesvědčuje hned druhá skladba. Dravý nástup přináší modulované tóny za asistence wah wah pedálu, který zde ukázkově používá a do syrového rockové tématu vstupují psychedelické opary, ale v další fázi se téíma drží klasického modelu. Instrumentální spojnice mají rockovou přímočarost a nekompromisnost, přesto nejsem zahlcen nějakým neorganizovaným kraválem, ale uměřeně vypreparovaným dynamickým modelem plnokrevné hudby. Kytarové sólo uvnitř je výtečně vymodelováno a pozvedá celá téma do vyšších pater náročnosti. Rytmika pracuje výtečným způsobem. Modulace kytarových tónů zní ve stereofonním efektu zajímavě a kouzlení se zvukem nemá daleko k Hendrixovi. Paráda!

SPLIT – Part Three – razantní úvod a následně do tématu vstoupí psychedelicky znějící hammondky. Předpokládám, že je nahrál sám McPhee, třebaže na albu není nikdo uveden. Tahle kompozice má melodičtější linku a zdá se, že je více prokomponovaná v tom bytostném prvním plánu. Střídání akordických rozkladů je podmanivě důvěrné a střídání subtilnější momentů s emocionálně syrovými postupy se děje ve velkém stylu. Cruickshank hraje zajímavé unisonové téma s McPheem a výrazně promluví do hudební struktury. McPhee zpívá přesvědčivě, třebaže to není rozený zpěvák-frontman, ale na britské scéně jsou známy horší hlasy, kdy se kytarista vmanévruje do role jediného zpěváka bez fantazie. Nový zvukový model kytarového zabarvení doprovázejí akcentované rytmické vstupy…

SPLIT – Part Four – do syrovějšího rocku vstoupí model zrytmizovaného boogie. Také tady nemůžeme přeslechnout wah wah pedál a dusavý rytmus určuje další směřování skladby v přímočařejším modelu. Zdá se, že Groundhogs zvolna opuštějí dravý bluesrock a do jejich hudby vstupuje kytarový hardrock, v němž ale přece jenom setrvávají nějaké odkazy k jejich začátkům. Tahle poslední část rockové suity to víceméně potvrzuje. V jistém slova smyslu mi tenhle model připomíná rané U.F.O., třebaže Groundhogs si uchovávají dostatek osobitosti. Bicí a baskytara šlapou v daných rytmických strukturách (Pustelnik občas zařádí svými breaky) a McPhee tak dostává příležitost k nekompromisnímu manévrování s destruktivními zvuky své elektrické kytary….

CHERRY RED – důraznost rockového riffu přináší hardrock dravého pojetí. Jeho struktura je nekompromisní, ale nijak komplikovaná. Skladba je čitelná a přehledná a v jistém slova smyslu může aspirovat na hardrockový hit. Jenom si říkám, jak asi vypadaly koncerty Grounhogs. McPhee tady natočil řadu playbacků a tohle dostat do pódiového reálu v době, kdy ještě neexistoval MIDI systém? Normálně by to znamenalo přijmout ještě jednoho kytaristu…. Pokud ne, znamenalo to pro něho opravdu řádný energetický výdej udržet napětí a drama na scéně a k tomu ještě zpívat (!) Cruishanckova baskytara se pouští do melodických pasáží s vehementním nástupem podobně jako Mel Schacher u Grand Funk Railroad. Hendrixovská kouzla mají svou podmanivost a se jménem McPhee byla neodmyslitelně spjata, včetně závěrečného elektronického svistu…..

A YEAR IN THE LIFE – úvod další skladby napovídá, že by mohla přijít balada a také to tak bude. Valivý sound a hutné basy s šustivým činelem nad nímž se vznáší kvílení kytary a McPheeho hlas. Kupodivu v pomalejší skladbě zní jaksi zajímavěji a podmanivěji. Téma je dáno a nijak se zde nespěchá a nepředstírá nějaká závratná snaha šokovat. Zpívaný hlas se mi opravdu v téhle skladby líbí zatím nejvíc z toho, co bylo možno slyšet (!) Durané rockové nástupy střídají meditativní akordické proměny. Rozhodně zajímavý počin…

JUNKMAN – divoký nástup kulometných bicích s odpovídajícím kytarovým tématem a další téma se pouští do swingového bubnování. Skladba zní uvolněně ve zpívaných pasážích. V instrumentální částí se ovšem její rocková úpornost proměňuje v řadu zrychlených nástupů. Třebaže skladba má písňový charakter, v téhle bych ambici stát se hitem rozhodně nehledal – už kvůli její téměř pětiminutové pasáži a neurotickým hudebním attackům Také tomu nenapovídá strašidelné šumění a elektrické experimenty s kytarovým soundem – tady evidentně v hendrixovském modelu, což ve stereofonním přelévání vypadá jako cesta do pekelné kuchyně. McPhee si prosadil u labelu Liberty možnost experimentovat a také se mu to podařilo, díky jeho dobrému postavení u firmy.

GROUNDHOG – tady se ovšem tak trochu už nečekaně vracíme k blues, dokonce bych řekl ve stylu legendárního Johna Lee Hookera. Vychází se zde ze základního akordu a celé téma se odvíjí v zemitém šlapavém duchu. Bicí šlapou v hypnotickém tempu a McPhee si pohrává s kytarovými tóny a jeho razantní skluzy bottleneckem a protahování tónů se děje v tom nejlepším slova smyslu. Kytarová improvizace, která zcela evidentně vrací McPheeho k jeho bluesovým kořenům v polovině šedesátých let. Přes evidentně jamovací charakter je to správná tečka za albem…

Split je výtečné rockové album s nekompromisním kytarovým zvukem a jakýmsi spojovacím mostem mezi bluesrockem a hardrockem. Je už řadu let součástí mé sbírky a rád se k němu vracím. Jenom škoda, že Groundhogs není poskytován na rádiových vlnách širší prostor k prezentaci a třebaže za nimi zůstává řada alb, domnívám se, že se na kapelu poněkud neprávem zapomíná. Z alba jsem nadšen, stejně tak jako z instrumentálních a zvukových kreací a tak dávám plný počet hvězdiček – protože si myslím, že to je jejich vlajková loď. Jejich souputníky - americké Blue Cheer myslím, že strčí do kapsy, aniž by je chtěl nějak konkrétně srovnávat...