Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 13.09.2011

Britská rocková skupina Tucky Buzzard patří do kategorie těch skupin, ve kterých tkvěl výrazný hráčský potenciál se zajímavými autorskými a aranžérskými nápady, ale doba, do které se jejich existence zapsala jim bohužel upřela právo požívat respektu jako třeba Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath a protože neprorazili v žádných hitparádách, ani se mediálně natolik nezvěčnili jako výše jmenovaní – postupně znají je dnes jenom opravdoví fajnšmekři.
Jejich syrová a tvrdá hudba je amalgámem hard rocku, boogie, blues a při poslechu jejich skladeb nemám dodnes sebemenší pochybnosti o jejich kvalitách a úrovni. O to víc mám pocit, že by měli být znovu z mlh zapomnění vyneseni na jasné světlo a připomenout jejich hudební odkaz.
Jejich druhé album Warm Slash měl nahrané v poměrně hrozné kvalitě na magnetofonovém pásku jeden můj starší kamarád, který si překopíroval už v první polovině sedmdesátých let odnevímkoho hudební záznam a hudba na albu se mu hodně líbila a tak se se mnou o ni rozdělil. Dlouho jsme se dohadovali, kdo vlastně tuhle hudbu hraje. Kamarád tvrdil, že to jsou Frijid Pink, ale já měl dost hluboké pochybnosti, nicméně rozluštit o koho se jedná zůstávalo nadále hádankou. Až po delší době rozkryl skladbu Heartbreaker jiný kamarád a začal mluvit o kapele Tucky Buzzard, kterou jsme nikdo neznali. Když se nám po delší době podařilo „zanalyzovat“ obsah alba u jednoho starého znalve, potvrdilo se, že to jsou Tucky Buzzard a také album Warm Slash….
Trvalo mi ovšem ještě hodně let, než jsem si opatřil kapelu na CD nosiči a tak si dnes mohu dopřát ten „luxus“ album komplexně v remasterovaném zvuku poslouchat za zatraceně předraženou cenu….

MISTREATING WOMAN – pořádný rockový úvod se syrovou elektrickou kytarou se správným zkreslením a my už tušíme, že máme co dočinění s hardrockovým blues s pořádně zatěžkaným pozadím. Jimmy Henderson jako zpívající frontman, je zpěvák na svém místě a kapele dává razantní timbr v daném žánru nejen očekávaný, ale především žádaný. Bicí nástroje Chris Johnstona a baskytara Dave Browna (nezaměňovat se santanovským baskytaristou!) mají drsný spodek a dusají ve správných proporcích…

(SHE´S A ) STRIKER – výrazný hardrockový riff s drsným kytarovým soundem Terryho Taylora, který svazují Johnstonovy bicí nástroje, ale je tu i úderný klavír Nicka Grahama (předpokládám, že ani on nemá nic společného s baskytaristou Crazy World Of Arthur Brown a Atomic Rooster)

FILL YOU IN – úderný rock s bytelným riffem otvírá další skladbu s přímým tahem na branku, v němž Taylorova kytara opisuje základní schéma, ale melodickou linku zastupuje zpívající Henderson a přitlumené Grahamovo elektrické piano. Zato bicí nástroje jsou hrány v rockové stručnosti a sdělností s několika divokými breaky a ostinátní Brownovou baskytarou. Rytmická složka je zde násobena razantními přechody za aplikace percussion…

NEED YOUR LOVE – klouzavé tóny national metal body guitar nám servírují jižanské blues. Hendersonův vokál není svým pojetím příliš vzdálen Robertu Plantovi a když tak skladbu pozorněji poslouchám, řekl bych, že tady máme docela zdařilý zeppelinovský derivát včetně foukací harmoniky. Není to nějaký plagiát, ale možná Tucky Buzzard chtěli dokázat, že i oni dokáží v akustickém zeppelinovském duchu přinést svoje pojetí a to navíc dost zdařilé…

WHICH WAY, WHEN FOR WHY – klavírní úvod následující přeznívající elektrické tóny kytary jako v psychedelických obrazech s šustivými činely a vnímáme experimentující přínos albu v prokreslovaném základním tématu, kam se nám zvolna vsunují hammondky. Jsou to ale opět drsné hardrockové kytarové party na elektrickou kytaru s přímou a jasnou údernou linií rytmiky. Zajímavé divoké výjezdy vzhůru a pak subtilní okamžik, v němž Henderson výtečně frázuje a ohýbá svůj hlas za attacků tvrdých kytarových riffů. Po formální stránce dosud nejsofistikovanější skladba z alba, která dostává ve správných proporcích to, co jí náleží. Střídání varhanních a kytarových vstupů se děje ve vyvážené rovině. Další fáze skladby se nese v důrazných klavírních partech, jimž sekunduje kytara a Hendersonův drsný hlas má podporu v celkové instrumentaci jímající každou rockovou duši…

BURNIN´ – ani v další skladbě nebude příznivec drsného přímočarého hard rocku ochuzen o svůj oblíbený model hudby. Vstupují do něho ovšem opět klavírní party a skladba se proměňuje ve vrstevnatou baladu středního tempa. K Hendersonovu říčnému hlasu se připojuje celá instrumentace, kde výrazná basová linka se výtečně spojuje s bicí baterií a kytarovými mezihrami. Zcela nečekaně se změní rytmické party a máme zde úderné blues, ke kterému přimykají klouzavé party na elektrickou kytaru a úderné klavírní akordy

HEARTBREAKER – opravdu už třetí Heartbreaker, který znám!!! Že by textařům docházela fantazie? Hmm…(Led Zeppelin, Grand Funk Railroad) a teď Tucky Buzzard a možná výčet není úplný… Taylorova kytara je preparovaná wah wah pedálem a melodická linka kytary a zpěvu jsou v souladu až do okamžiku, kdy nastoupí baskytara a razantní breaky na bicí nástroje. Tucky Buzzard pracují s prověřenou hardrockovou formulí a dělají to v raném prostoru velmi cíleně a hlavně výtečně. Teď už je zde ve hře i foukací harmonika. Zcela určitě jedna z nejzásadnějších skladeb na albu – i po těch dlouhých letech, která mi pomohla album „dešifrovat“. Kytarové téma až do samotného závěru je na velmi slušné úrovni.

SKY BALLOON – mocně hrčivý sound hammondek otevírá v drsných proporcích předposlední skladbu. Důrazné bubenické nástupy s melodickou baskytarou a elektrická kytara s tím správně drsně neomaleným „bažinovým soundem“. Přichází výrazné zklidnění jako při chrámovém preludování při mši a Hendersonův vroucný hlas zpívá s jistou pokorou a odevzdaností. Nečekaný attack bicích nástrojů přivolá drsnější variantu hudby, kde se ve formě harmonické bitvy s melodickou linkou odehrávají na krátké ploše boje o ovládnutí tématu. Velmi přesvědčivé a emocionálně rozpoutané hudební téma. Tomuhle se říká totálně muzikantská souhra a to navíc do hudebního schématu vstoupí dokonce i mírné jazzové názvuky. Výtečný kousek!

AIN´T TOO SOON – Taylorova kytarová přediva znějí v poslední skladbě jaksi méně nápadně a také Hendersonův hlas je jakoby v úzkosti zúžen a tak hledáme ve skladbě bluesové nálady. Ty jsou však rázně drcený hřmotně valivý rockovým náporem v zatěžkaných kytarových akordech a zajímavým unisonem, které tvoří spojnici v hudebním tématu. Žádná rafinovaně postavená melodika, ale instrumentální aplikace hammondek a rockové přímočarosti zde slaví úspěch. Žádná pompéznost a okázalost. Hudba na první poslech třebaže soundem a pojetím starší datem svého vzniku….

Musím moc poděkovat Hejkalovi za jeho vyčerpávající story o Tucky Buzzard. Velmi výstižně, zajímavě a komplexně pojednal o zapomenuté (pro mnohé zcela neznámé) skupině. Také mně se líbí přirovnání: jak vypadají, tak i hrají. Myslím, že to velmi dobře sedí i k samotnému obalu alba…. Myslím, že i baskytarista Bill Wyman z Rolling Stones, který se ujal role producenta na albu odvedl slušnou práci. Pět drsně vyhlížejících dlouhovlasatých chlapů, kteří mají jako kvintet hodně daleko do Rychlých šípů (ale zároveň si nemyslím, že by se jednalo o nějaký derivát Bratrstva kočičí pracky).
Poctivě zahraná a drsně interpretovaná hudba, kde se nic nešidí a nehraje se s nějakou šmírou, ba naopak naplno a na doraz. Když se dnes občas podívám na koncerty všelijakých kapel jako Support Lesbiens, Ready Kirken, Wohnout, Divokej Bill, Chinaski, Tatabojs…. tak mám pocit, že tyhle kapely, které se stavějí do rockové pozice jsou jenom ubozí provokatéři, kteří téměř nic neumějí zahrát, zazpívat a nic nosného v daných proporcích napsat. No schválně si pusťte Divokého Billa a potom Tucky Buzzard (vy, kdo máte tuhle kapelu možnost si pustit) a posuďte o co tady jde, já si myslím zcela netolerantně, že v prvním případě o ….. a ve druhém případě o rock jako řemen s uměleckým backgroundem, kdy bylo nutné umět hrát….
Čtyři hvězdičky zcela určitě.