horyna - @ 07.02.2020 | #

Head Games – třetí album Jonesových Foreigner. Čím začít, obalem, nebo dle mého vyloženě slabým hudebním obsahem? Začnu krátkým povídáním o bizardním motivu, který si kapela pro pobavení sebe i okolí vybrala jako obálku své třetí desky. Kdysi mi připadal tento přebal celkem dosti nechutný. Fotografie americké herečky a filmové producentky Lisanne Falk, která zřejmě z nějaké své úchylnosti, nebo jen z plného obsazení kabinek na toaletách náležících k jejímu pohlaví, briskně usedá na pánský pisoár, aby v poslední chvíli stihla vykonat potřebu jež nesnese odkladu, už dnes hodnotím spíš s úsměvem na rtech a jako vcelku originální. Každopádně jde o motiv, který z hlavy jen tak nedostanete a který v hudebním světě nebude mít příliš častou konkurenci. Nejde o žádný oku lahodící pohled, spíš bláznivou etudu na téma, když se musí, jde to všude.

Tak teď tedy i něco málo k muzice. Pánové kolegové buffors, b.wolf a Balů hodnotí desku jako jednu z Foreigner-ovsky nejlepších. U mne je tomu přesně naopak, vnímám desku jako naprostý propadák. Po velkolepém startu s debutem, který v sobě krásně rezonoval mnoho náznaků a společných stop spojující dobu která pomalu klepala na dveře se zlatou sedmou dekádou, po brilantním a nápaditém, pořád dosti hitovém předchůdci Double Vision, je tohle album prach sprostá nuda plná klišé a nešvarů nastupující dekády.

Desku startuje příšerná odrhovačka Dirty White Boy, kterou přes jednu pozici střídá ještě horší Women a na páté příčce skladatelský úpadek korunuje otravná Seventeen. Druhá a čtvrtá píseň pár světlejších momentů nabízí a opravdu jen jemně vytahují desku z bahna podprůměrnosti. Naštěstí tím veškerá hudební destrukce Foreigner a ponížení sebe sama končí, jelikož nahrávka má i stranu B. Ta je o tisíc světelných let propracovanější, zábavnější a hlavně se snaží vystříhat otravné tuctovitosti, kterou v sobě mnohé skladby A.O.R. kapel často obsahovali. Povedenou titulní jazdu a track následující vykasá do nejvyšších pater dvojice pomalých skvostů Blinded by Science a Do What You Like. Spoustu energie ještě dotlačí Rev on the Red Line a baladicky naléhavá bonusovka Zalia desku utne tím nejlepším možným způsobem.

Posluchačova/moje frustrace z desky Head Games je obrovská. Obzvlášť, když ji zařazuji do kontextu alb předcházejících. Tady žádné Starrider, Blue Morning, Blue Day, či příští Urgent, nebo smyslnou krásu podobnou Waiting For A Girl Like You nenajdete. Je to jedna z velmi malého počtu desek, kde některé písně úplně přeskakuji a kde bych si nejraději pouštěl jen jednu stranu desky.

steve @ 10.02.2020 10:01:50 | #
horyno dostal jsem za úkol, abych ti vyřídil vzkaz od mého dlouholetého kamaráda Jurka. Nedávno jsem mu představil Progboard na který od té doby prý občas zajde. Je to už starší člověka a nerad se registruje v podobných fórech, proto mě požádal, abych jeho slova přetlumočil. Tímto ho zdravým. Poslouchá spíš střední proud a není žádný velký uctívač progu jako většina z nás. Mám ti vyřídit pozdrav a poděkování za recenzování Foreigner a mainstreamu osmdesátých roků. Těma hvězdama nemáš tolik šetřit. Foreigner měli podle něj dostat čtyřku a Pink Floyd klidně jednu. Je proti nim zaujatý. Ptá se tě, jestli budou Foreigner pokračovat dál a jestli nechystáš podobé chuťovky.