horyna - @ 07.02.2020 | #

Head Games – třetí album Jonesových Foreigner. Čím začít, obalem, nebo dle mého vyloženě slabým hudebním obsahem? Začnu krátkým povídáním o bizardním motivu, který si kapela pro pobavení sebe i okolí vybrala jako obálku své třetí desky. Kdysi mi připadal tento přebal celkem dosti nechutný. Fotografie americké herečky a filmové producentky Lisanne Falk, která zřejmě z nějaké své úchylnosti, nebo jen z plného obsazení kabinek na toaletách náležících k jejímu pohlaví, briskně usedá na pánský pisoár, aby v poslední chvíli stihla vykonat potřebu jež nesnese odkladu, už dnes hodnotím spíš s úsměvem na rtech a jako vcelku originální. Každopádně jde o motiv, který z hlavy jen tak nedostanete a který v hudebním světě nebude mít příliš častou konkurenci. Nejde o žádný oku lahodící pohled, spíš bláznivou etudu na téma, když se musí, jde to všude.

Tak teď tedy i něco málo k muzice. Pánové kolegové buffors, b.wolf a Balů hodnotí desku jako jednu z Foreigner-ovsky nejlepších. U mne je tomu přesně naopak, vnímám desku jako naprostý propadák. Po velkolepém startu s debutem, který v sobě krásně rezonoval mnoho náznaků a společných stop spojující dobu která pomalu klepala na dveře se zlatou sedmou dekádou, po brilantním a nápaditém, pořád dosti hitovém předchůdci Double Vision, je tohle album prach sprostá nuda plná klišé a nešvarů nastupující dekády.

Desku startuje příšerná odrhovačka Dirty White Boy, kterou přes jednu pozici střídá ještě horší Women a na páté příčce skladatelský úpadek korunuje otravná Seventeen. Druhá a čtvrtá píseň pár světlejších momentů nabízí a opravdu jen jemně vytahují desku z bahna podprůměrnosti. Naštěstí tím veškerá hudební destrukce Foreigner a ponížení sebe sama končí, jelikož nahrávka má i stranu B. Ta je o tisíc světelných let propracovanější, zábavnější a hlavně se snaží vystříhat otravné tuctovitosti, kterou v sobě mnohé skladby A.O.R. kapel často obsahovali. Povedenou titulní jazdu a track následující vykasá do nejvyšších pater dvojice pomalých skvostů Blinded by Science a Do What You Like. Spoustu energie ještě dotlačí Rev on the Red Line a baladicky naléhavá bonusovka Zalia desku utne tím nejlepším možným způsobem.

Posluchačova/moje frustrace z desky Head Games je obrovská. Obzvlášť, když ji zařazuji do kontextu alb předcházejících. Tady žádné Starrider, Blue Morning, Blue Day, či příští Urgent, nebo smyslnou krásu podobnou Waiting For A Girl Like You nenajdete. Je to jedna z velmi malého počtu desek, kde některé písně úplně přeskakuji a kde bych si nejraději pouštěl jen jednu stranu desky.

horyna @ 10.02.2020 13:05:01 | #
Steve děkuji za vzkaz a že Juru pozdravuji. Vyřiď mu ať se zaregistruje a pomůže tak rozšířit vysychající enklávu příznivců A. O. R. Je nás tu trestuhodně málo. Ano, s Foreigner budu někdy pokračovat, jelikož pro našince je to stejně důležitá kapela, jako pro arťáka Floyd. Každý tu důležitost vidí jinde a vnímá po svém. Nedělám v tom takové rozdíly, jelikož oba styly poslouchám rád. A co se týče recenzí z podobného ranku, tak žádné velké zásoby nemám. Jedu v hodně odvětvích a na co přijde chuť, jde na papír. Určitě budou nějací Asia, Def Leppard, Magnum a na další už si nevzpomenu.