Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.04.2015

Tvorbu této matematicko-metalové švédské formace, která je už dnes po právu legendou, jsem poznal právě někdy v době vydání tohoto alba, kdy se jedna ze skladeb ocitla na sampleru podzemního časopisu Whiplash. Už v té chvíli mě tento válec, ač jen tři minuty, naprosto udeřil do tváře a většinu účastníků na kompilaci úplně převálcoval. Album jsem si potom zakoupil v nevelkém časovém odstupu.

Jak je u Meshuggah zvykem, žádný oddech na úvod, vše je odpíchnuto s první mikrosekundou Concatenation s maximální intenzitou. Totálně destrukční, kybernetická riffová lavina, podporovaná Haakeho famózními rytmy a polyrytmy a do toho intenzívní, nátlakový řev Jense Kidmana. No garantuji vám, že když se tohle na vás navalí a nejste připraveni, dostanete hned na úvod solidní KO. Nepropustnou stěnu trochu zpestřují rychlá psychosóla a občasné industriální vsuvky. Naprostý, strojový výplach, a to ještě nedozněla první skladba... New Millennium Cyanide Christ - znovu vrstvená kytarová vozba, tentokrát se zřetelnějším industriálním podtextem. Vše je opět podáno bezchybně, i když přece jen v pomalejším tempu, které vám pomůže lépe rozkrýt fantastickou práci dvojice kytar Hagströma a Thordendahla. Dokonalá moderně metalová industriální siréna, vražedné odsekávání riffů na konci nemá chybu. Corridor of Chameleons u mě patří k úplně top skladbám Meshuggah, od počátku přísná, odsekávaná formule, která se ale promění ve druhý, totálně vražedný riffový motiv, kde Haake neskutečně přehazuje rytmy. Jen to se mnou cloumá a houpe, ničeho dalšího nejsem schopen. Neurotica má přece jen lidštější thrashovější podobu s jakýmsi nesmělým náznakem melodie, ale pak opět přebírají slovo chirurgicky přesné riffové souboje, včetně výrazného čistého riffu, který vzápětí Haake totálně zbourá. Kidman taky svoje hlasivky nešetří a vy vůbec nevíte, jestli se máte jen křečovitě zmítat, nebo se vrátit ke zdravému rozumu... Na konci parádní a typické, jazzově strukturované sólo. The Mouth Licking What You´ve Bled - psycho sekaný úvod v doprovodu skutečně nezemského sóla, připadá mi, že všechno shora uvedené je tady ještě zintenzívněno a vyplivnuto nebohému posluchači do tváře. Dost možná nejnáročnější kousek na albu. Sane je uvozena těžkým riffem, kde se spojuje klasická tvář kapely s hardcoreovou intenzitou a přes vražedně rychlé sekačky se probíjíme až k řvanému refrénu, který ukončují zvrácená sóla. Ta refrénová část je skutečně chorobně těžká a celé se to plak zlověstně plazí a plive jed na všechny strany... The Exquisite Machinery of Torture - na začátku skutečně matematicky přesně Haakem a oběma riffmistry dávkované záseky, a tato struktura se vlastně přelévá i do refrénu. Naprosto nervní, zničující nálada, při které budete dělat všechno ostatní, jen ne klidně sedět. Hardcoreový řev se rozlévá jako napalm a má taky podobné účinky... Těžký začátek Elastic je drobným vysvobozením, pak ale znovu nastupuje stavba, na kterou si kapela vyrobila ochrannou známku. Kytary drtí, lámou a plivou, přesto je tempo přece jen o chlup volnější a přicházejí i drobné psychedelické vložky včetně refrénu, který má tentokrát temně zlověstný podtón, namísto matematicky rychlé destrukce. A pokud přežijete nekonečně opakovaný riff v závěru alba, jeden z mnohých vtípků v závěrech alb, budete z hydraulického lisu vysvobozeni. Nebo ne...?

Když jsem album doposlouchal poprvé, dostal jsem natlučeno a nakopáno, aniž bych se v tom všem ještě pořádně zorientoval, a pak jsem byl vyplivnut někam na chodník. S každým dalším poslechem ale ta nakládačka dostávala ostřejší a zřetelnější kontury, a dnes, snad po 200. poslechu, si tuhle genialitu vychutnávám vteřinu po vteřině jaksepatří. I s ohledem na různé extrémní odnože metalu, jedno z nejintenzívnějších alb, které jsem slyšel. 34 minut, které s vámi zametou jako se špinavým hadrem...