Reakce na recenzi:

Snake - @ 12.04.2013

Nový kytarista Tolo Marton se v sestavě Le Orme moc neohřál. Hned po nepovedeném albu Smogmagica si sbalil fidlátka a na jeho místo byl přijat Germano Serafin. Le Orme tedy dál pokračovali ve čtyřech a v říjnu 1976 v londýnských studiích přivedli na svět desku Verita' nascoste. Skupina v té době nezadržitelně spěla k písničkové tvorbě a nahrávka se nedá v nejmenším přirovnat ke zlatému fondu z let 1971 až 1974. Skladby jsou tedy poněkud přímočařejší, ale chytlavé, melodické a hlavně nevtíravé. Daleko větší prostor dostal i na předchozí nahrávce upozaděný Toni Pagliuca a díky jeho klávesám je album plastičtější, barevnější a košatější.

Deska je překvapivě razantní a jedna z těch dynamičtějších skladeb - "Insieme al concerto" - ji otevírá. Tagliapetrův hlas zní neobvykle slabě a zranitelně a jako protipólu dočkáme se tady fortelně odehraných instrumentálních pasáží. O sóla bratrsky se dělí kytara i klávesy. Přichází písnička mě na albu z nejmilejších, "In ottobre". I ona patří k těm odpíchnutým a pyšnit se může opravdu povedenou melodií. Navíc vokální složku převyšuje ta instrumentální a je to moc pěkné poslouchání, se zajímavými rytmy a několika zvraty. Palec nahoru. Titulní "Verita' nascoste" je pro Le Orme typická křehká balada, zde obohacená kouzelným smyčcovým aranžmá a po ní je na řadě další tvrdší kousek, "Vedi Amsterdam..." s hypnotickými figurami.

Smutná a členitější píseň "Regina al Troubadour" zpočátku trochu klame. Jak zakuklený jezuita. Vypadá to na jednodušší poprock a znenadání posluchač je zaskočený nečekaně přímočarými pasážemi. Navíc do ní Tony Pagliuca přispěl opravdu pěknými klávesami. Za jedinou skutečně slabou skladbu tak považuji až v setu šestou "Radiofelicita´". Nejen že je až příliš jednoduchá a Michi dei Rossi otlouká škopky jak kromaňonec pazourek, ale i do písně násilně implantované zvuky rozhlasového vysílání působí dost rušivě. V ráznější "I Salmoni" mimořádně na baskytaru blýskne se Serafin, zaujmou i instrumentální intermezza, ale to už jsme u finálovky "Il gradino piu' stretto del cielo", která pokračuje v trendu nastoleném písní předcházející. Přímočará rocková kompozice, která se v poslední minutě zvrhne v docela slušný šrumec. Končetiny rozkmitat poprvé je nucen i dei Rossi, který jinak na celém albu hraje až příliš jednoduše. Na mém původním vydání z roku 1990 jsou navíc bicí hodně vpředu, působí trochu divně a dojem z jinak výborné desky malinko to kazí.

Tuhle přímočarou rockovou desku jen s jednou opravdu slabou skladbou jsem si nakonec dost oblíbil. Napadá mě volné přirovnání třeba k takovým Camel, v období desek Nude a Stationary Traveller. Taky už to není to pravé a ořechové jak na prvních albech, ale jistě mi dáte za pravdu v tom, že je to pořád ještě muzika která se dobře poslouchá.

Album Verita' nascoste stavím do jedné řady s tituly Contrappunti, nebo Storria o leggenda. Poctivé tři hvězdy.