Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 22.04.2016

I z dalších mých pohledů na tvorbu této legendy extrémního metalu je jasné, že se tvorba principála Chucka Schuldinera (R.I.P.) stala mou srdeční záležitostí, s jeho doslova opusy jsem vyrůstal od puberty sále dále až podnes... Jejich třetí album je naprostým stylotvorným milníkem... předchozí zásek definoval s neskutečnou silou death metal sám. Sestava se měnila výjimečně jen na jednom postu - nestíhajícího Ricka Rozze (šel zpět do Massacre) nahradila více než slibná posila na postu kytarovém - můj velký oblíbenec a strunný fenomén James Murphy.

Album zahajuje hutná smrtící masáž kytar a jemné, ale přesné Andrewsovo vyťukávání a šlápoty ukazují, že tohle ještě stihl, ale na další album už to bude málo. Přichází houpavý kytarový mamutí riff a klasický Chuckův, i když oproti předchůdci neuvěřitelně propracovanější a detailnější hlas, jemná, až orientálně laděná sóla jsou pro Chucka také charakteristická. Všechno je drtivě přesné, Burns ušil učebnicový zvuk Morrisoundu, sóla ve spojení s drtícím riffovým spodkem vytváří symfonii smrti. A hned tu máme jeden z vrcholů desky - monumentální smrtící riff se technickými přechody láme do melodické slupky, všechno precizně o stupeň zrychluje, refrén je vystaven na technických riffech, virtuózním sólu a nepřekonatelné zběsilé souhře sóla a melodické podkladové kytary - tohle je učebnice žánru a jedna z mých nejoblíbenějších "smrtelných" skladeb všech dob -Altering the Future. Rychlá sloučenina uhánějících kytar a nezlomné masáže bicích a basy, to je třetí Defensive Personalities, do refrénu přichází klasické chuckovské zvolnění, aby dokonale vynikla precizní rytmika ve strojové souhře s hodinovou rytmikou a melodicky orientovaná sóla Schuldinera a poté Murphyho. Tahle kytarová dvojice je vůbec pro mě zabijácká od prvního do posledního tónu... Je tu ale bez oddechu další smrtelná symfonie - orientální riff, trochu upomínající dávnou klasiku Zombie Ritual střídá drtivě přesný těžký riff s neodolatelně se měnícím rytmickým spodkem a refrénem, kombinujícím perfektně melodické struktury a spalující sóla obou kytarových mistrů - to vše je Within The Mind. Skladba se přes odsýpající mezihru opět šikovně vrátí k ústřednímu motivu, příval sekajících riffů nebere konce, zpěv i rytmika jsou nakažlivé, ale i nátlakové, sólo technicky strojové a melodicky přesné. Vrcholem nejen alba, ale i jednou z nejzásadnějších skladeb žánru je určitě titulní kus - strojový začátek s temným melodickým otiskem a riffová sekačka, která se skládá snad jednou za dekádu, dává vyniknout běsnícímu zbytku - vokálu i souhře basy a bicí, tempo se nemilosrdně odpíchne do rozžhaveného smrtícího kotle, ze kterého vyplouvají melodické kytarové střípky. Zběsilý náběh sloky na refrénový zásek, to je neskutečný energetický odvaz, typická schuldinerovská šestistrunná melodie rovněž. V obou famózních sólech se opět střídají oba hlavní protagonisté. Nesmrtelný, věčný zásek. Low Life - to je technický veletoč od počátku - svižný melodický propletenec obou seker nabere několika změnami na tempu a mohutný riff vede k refrénu s úchylně zkresleným Chuckovým řevem, využitým i poté - skutečná lahůdka. Další je hned šestice sól, z nichž lichá hraje vždy Murphy, sudá Chuck... zničující smrtelná symfonie. Genetic Reconstruction, to je moje dávná láska dodnes. Parádně rytmicky vychytaný riff na úvod, klasicky zrychlený s drtivým, přiškrceným Chuckovým přednesem, nečekaně tasená strunná melodie a refrén, za který jsem snad ochoten padnout - po sekané apokalypse s Andrewsovým dusotem dokonale ústrojně zapojené sólo, toto (druhé) je od Chucka. Další kytarový orchestr, odměřené bicí a pak už neodolatelný smrtelný dusot - to je závěrečná hitparáda techniky, Killing Spree. Refrén je nápaditě poskládán z přesných riffových záseků, o dvojici sól se tu přesně dělí napůl Murphy a Chuck. Není to záležitost zběsile pádící kupředu, ale plně vychutnávající nově získaný technický potenciál až do konce. A kdo mohl tušit, že na dalším albu se všechny tyhle atributy ještě znásobí. Ale o tom už jinde...

S výjimkou debutu, historického ovšem svým významem na poli extrémního metalu, by u mě všechny Chuckovy eposy dostaly plný počet. Každé album Death, až do smutného konce, bylo milníkem, každé posouvalo death metal jako žánr nejen na, ale daleko za jeho myslitelné hranice. Nelze jinak - kovaných pět.