Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 04.04.2014

Následovník předchozího přelomového skvostu Human byl znovu očekáván s velkým napětím. Ze sestavy zbyl jen baskytarista Steve DiGiorgio, který se zde podepsal skutečně nádherně, od Kinga Diamonda přišel kytarista Andy LaRocque a elitní bubeník Gene Hoglan (ex-Dark Angel, v tu dobu Strapping Young Lad a řada dalších). To se samozřejmě podepsalo na celkovém vyznění. Dá se říci, že na ITP už Death směle překročili samotné hranice smrtícího žánru, který pomáhali před léty sami definovat... Scott Burns užil v Morrisoundu velm itenký zvuk kytar, ale přesto je vše do detailu čitelné a vyniká i matematická rytmika...

Úvodní Overactive Imagination je ještě poctivou smrtelně šlapající skladbou, i když DiGiorgiovo vlamování se do klasických riffů je okamžitě čitelné. In Human Form, dá se říci, stavou riffů i rymikou navazuje na předchozí album (neztratila by se jistě vedle takové Secret Face), refrén je ale mohutně členitý a druhá polovina se ponoří do podprahového melodického kytarového souboje. Jealousy je další parádou, s riffovými souboji, melodickou explozí v závěru a parádním vkladem DiGiorgovy bezpražcové basy. Mezi největší skvosty tvorby Death patří určitě Trapped in a Corner, melodické parádě s elitním kytarovým Chuckovým sólem a nervózně se zapojující basou. Nádhera! Nothing Is Everything je klasičtější skladba Death, opět poněkud v duchu předchozího alba, s melodickým refrénem, který vám za pár poslechů musí vlézt pod kůži. Mentally Blind je další smrtelnou symfonií - už od počátku se perfektně propojí riffové hradby s brumlající baskytarou, refrén je tentokrát těžší a pochmurnější, snad až monumentálního ražení. Oba kytaristé zde vystaví fantastická sóla a ataky sekaných riffů skladbu dovedou bezpečně až do cíle.
Skrytý a velmi opomíjený skvost desky... Individual Thought Patterns přináší obdobný model - důkladně vystavěné odsekávané riffové doprovody a melodičtější postupy v refrénu. Parádní daň si tu opět vybral DiGiorgio se svou basou... Destiny patří u mě k vrcholům alba. Stavbu jí udílí už propracované akustické intro, následují těžké riffy a pak vysoce členitá výstavba, založená na melodických soubojích kytar a devastující rytmické sekci. Určitě jedna z technicky nejnáročnějších věcí na albu. Out of Touch má monumentální, těžký charakter, pak následují bleskurychlé a přesné souboje všech nástrojů (opět skvělý Steve...), jeden z nejlepších refrénů... Řekl bych, že směrem k závěru kvalita, již tak vysoko nastolená, graduje. O závěrečné perle The Philosopher, po právu neuvěřitelné skladbě, která nesměla chybět na žádném koncertě (většinou jako závěr), to platí dvojnásob. Na počátku melodické klasicizující entrée, Chuck vokálně neodolatelně se "ponořující" do výrazného riffu, pak dokonalá souhra všech zúčastněný. Dokonalá symfonie death metalu, která se ale na druhou stranu s tímto žánrem i razantně rozloučila. Za podpory Steveovy nervní basy smrtelně šlapající melodické kytary se sólem a konečně nezemský závěr, kde se skladba ztrácí za parádního přediva basy a sóla Chuckovy kytary... Dokonalejší, propracovanější závěr si snad nebylo možno přát.

Je těžké říci, které z alb Human počínaje a The Sound... konče je vrcholem, u mě je to (byť těsně) album následující, ale tato čtveřice právem představuje zřejmě maximum, které death metal jako žánr byl schopen nabídnout. S účastí muzikantů, kteří dopomohli dveře žánru nejen pootevřít, ale místy je i razantně je za sebou zabouchnout, si Chuck vytvořil nesmrtelný pomník. Ani se nechci domýšlet, kam by se jeho tvorba dále ubírala, nebýt jeho smrti. Pro mě společně s Quorthonem (Bathory) a Piggym (Voivod) největší ztráta na kovovém poli vůbec... Plný počet!