Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 07.05.2013

Album Razamanaz skotských Nazareth mě s každým dalším poslechem fascinuje svou energií, neskutečně svěžím pojetím hard rocku zakořeněným v bluesu a hlavně dravostí celého projevu. Je s podivem, že při prvních několika posleších se mi tato deska zdála nudná, jednotvárná a nadmíru vatovitá. Jak ale čas strávený při dobré muzice ubíhá, tak se i můj pohled mění a já konečně můžu sepsat své dojmy z umělecky často dost opomíjené kapely.

Raní Nazareth, to nebylo žádné umění, ale hlavně svižnější skladby s kořeny v bluesu zaobalené do klasického hard rockového soundu začátku 70. let. Typické pro ně byly slide kytary a neskutečně chytlavé riffy. A koneckonců také nenapodobitelný McCaffertyho vokál.

Úvodní Razamanaz je rokenrolová jízda se vším všudy. Do necelých čtyř minut se podařilo vtěsnat velké množství nápadů. I tak tu největší prostor zabírají skvěle padnoucí kytarové stopy, které riffují jako o život. Z Razamanaz zkrátka a dobře srší energie, což se ne každé kapele podaří.
Alcatraz se drží v dost podobném duchu jako titulní skladba. Už to není tak typický „nakopávák“ na koncerty, ale přecijen je to taky syrový sedmdesátkový rock&roll, ve kterém nechybí zajímavé kytarové plochy. Každý malý detail vytváří mozaiku dobře promyšleného „fláku“ (všimněte si například flažoletů zhruba v půli skladby), což je zrovna i tento případ.
Vigilante Man se skvělou slide kytarou se sice tváří nezáživně a jednotvárně, ale vůbec to tak není. Je to v podstatě bluesová věc, která jen potřebuje čas. Stačí se pořádně zaposlouchat.
Další skladbou je Woke Up This Morning, která odsýpá jako nic. Jednoduché bicí udržují rytmus a je jasně patrné, že tito muzikanti umí stát i v ústraní, že se nemusí za každou cenu „rvát“ dopředu.
Je dobré, když se kromě zpěváka vokálně projeví i ostatní členové kapely. V Night Woman se najde dostatek místa pro všechny. Mohlo by se zdát, že aranže jsou na tomto albu docela chudé, ale opravdu tomu tak není. Jsou střídmější, to ano, ale právě ke kouzlu Nazareth patří i čirá kompoziční struktura, kde se klade důraz hlavně na šlapající rytmiku.
Velmi známá „vypalovačka“ Bad Bad Boy je pro slide kytaru a charakteristický McCaffertyho zpěv zařazována mezi to nejlepší, co tato skotská čtveřice (v jistých etapách i pětice) za celou svou letitou kariéru vytvořila. A rozhodně právem. Prostě klasika.
Dramatická Sold My Soul patří mezi mé nejoblíbenější skladby všech žánrů, kapel i dekád. Dan McCafferty je v naprostém souznění se všemi ostatními členy kapely a vše je úctyhodně promyšleno. Krátké kytarové sólo přesně vystihuje danou atmosféru a vůbec, kytara je tady tak přímočará, až je to krásné...
V Too Bad Too Sad dokonce sóluje i kytara, což ucho kytarmilovného posluchače jistě potěší. Celkově je Too Bad Too Sad trochu méně výrazný, ale přesto pěkně šlapající kousek.
Broken Down Angel je pěkná, napůl baladická, southern rocková věc, která rozhodně neurazí. Příjemná skladbička s jednoduchým zpěvným refrénem... Proč ne, velmi dobře se to poslouchá. Dobrá volba k završení alba.

Nemůžu říct, že bych Nazareth nějak zvlášť milovala, ale opravdu jsem ráda za kapely tohoto typu. Nikdo přeci nemůže pořád dokola poslouchat jen a jen to „umění“, které nám 70. léta nadělila (tím rozuměj art rock). Razamanaz se poslouchá příjemně, navíc si tam najdou „to své“ i milovníci blues rocku.
Jednoduše a prostě; kus rázné hudby v čele s naprosto osobitým zpěvákem, kterým se na hudebním poli nemůže (kór v dnešní době) pyšnit žádná jiná kapela.