Reakce na recenzi:

horyna - @ 10.12.2018

Deep Purple jsou neoddiskutovatelný kult. Neznám mnoho rockových fans, kteří by je nemilovali nebo alespoň nevnímali pozitivně. Led Zeppelin nesednou každému, Rolling Stones také, to stejné platí o Jethro Tull, Beatles nebo Rush. Ale D. P. jsou povětšinou přijímáni kladně a to i v dobách, ve kterých už nepatřili mezi tahouny na rockové scéně.

Příměry podobné těm, jaké jsem uvedl pro kapelu jako celek, by se daly implantovat i na jejich vůdce a zpěváka Iana Gillana. Pokud vyloženě neječí a nešplhá do těch svých zatracených výšek, je to mistr svého oboru a obrovský profesionál každým coulem. Jeho magický a silný hlas, famózní frázovací technika (no kolik naschvál znáte s ním lehce zaměnitelných pěvců), jedinečná a velice svůdná barva nebo celkové kouzlo a charisma jeho osoby ho s přehledem pasuje mezi těch top ten vyvolených rytířů v hudební branži.

Ale Ian Gillan není jenom Deep Purple. Žel bohu na druhé (i když určitě ne odstavné) koleji se nacházejí i alba spadající do jeho sólového sektoru. První a poslední dělí rozdíl třiceti tří let a podle různých etap zpěvákova naturelu se dají rozdělit do několika kategorií. Tu prvotní načichlou jazzem a fusion střídá na konci sedmdesátých let návrat k poctivému a zemitějšímu hard-rocku, kde je nám předloženo (jestli dobře počítám) šest studiových alb. Osobně nedám dopustit na poslední dvě, ale ani ta předešlá nejsou žádným odpadním materiálem.

Po rozpuštění první jazzově laděné sestavy pod názvem Ian Gillan Band se zpěvák pod záštitou kapely Gillan obklopuje lidmi novými (zůstává jen klávesák Colin Towns) a v obsazení Mick Underwood - bicí, John McCoy - basa a Bernieho Tormé zde střídající budoucí kytarák Iron Maiden Janick Gers vydává v přestávce domovských Purple jednu desku za druhou.

Pokud tedy máte rádi rock (a věřím, že takových nás tu je většina) nebo přesněji řečeno dobrý rock, energický, intenzivní, melodicky působivý, s výbornými individuálními výkony, neotřelými nápady a navíc obdivujete zpěvákovu domovskou kapelu a Gillan vám jako shouter imponuje, pak věřím, že vlastníte i něco z jeho vlastního soudku. A pokud ne, je čas to napravit. Jako malou pozvánku berte tuto recenzi jeho šťavnatého hudebního díla Double Trouble. To sice zdobí totálně kýčovitý a dobový obal navázaný na název alba, ale také špičková produkce a s bonusem devíti výkonově znamenitých kusů.

Desku doslova odstartuje raketová I'll Rip Your Spine Out s pořádně nabroušeným Gillanem ječícím do mikrofonu. V druhé Restless jde o střední tempa, dobrou melodiku a dokonale nadýchaný refrén. Teskný úvod na španělku a je tady Men Of War. Ta se postupně rozjede do skladby se solidním hitovým potenciálem. Sunbeam i Nightmare patři mezi mé nejoblíbenější skladby. Po cválající Hadely Bop Pop a jediné tuctové Born Life Goes On rozčísne tajemný klávesový úvod desetiminutový skvost Born To Kill, epický vrchol desky. Tu poté uzavře blackmoreovská jízda Spanish Guitar.

Osamocený Gillan nikdy netáhl tolik, co "jeho" Deep Purple. Je to logické a stejné jako u dalších, na "vedlejšáky" rozběhnutých kolegů. Jeho sólové věci jsou spíš utajeným tipem pro ty, kterým nestačí zaopatřit se pouze hlavní zpěvákovou kapelou.