Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 05.11.2016

Tvorba tohoto umělce je u mě v bohatém rockovém oceánu hodně, hodně vysoko, ční u mě ve stejných stratosférických výších se Santanou, Jimim Hendrixem, Led Zeppelin nebo The Who. Už jeho legendární debut z roku 1968 mě mimořádně omámil a od té doby jeho předlouhou hudební pouť až na malé výjimky sleduju velmi pozorně. Obrovská hodnota je i v množství stylů a přístupů, které se rozhodl vyzkoušet. Jedním z nich byl v polovině sedmé dekády i instrumentální jazzrock.

Led Boots startuje pořádně žhavým fusion kotrmelcem, kde je ale chaos jen zdánlivě - na mistrovy lehkonové figury se jako jedno tělo napojuje basa jeho druha Wilbura Bascomba, Waldenova bicí smršť (jinak Mahavishnu mark II) a máme tady i Jana Hammera, kterého snad představovat není třeba. Rytmický základ je pevný jako skála a o něj se tříští a přelévají další nástroje. Úsporný klouzavý bicí rytmus, Bascombův parádní basový výjezd a pak totálně rozpoutaný fusionový tanec Come Dancing mě totálně smetl už při prvním kontaktu s tímto mistrovským dílem, a vězte, že dnes tomu není jinak. Pravověrně stylové kytarové figury, plavající bezmračnem, funkově načichlá rytmika, Hammerovy synťáky a Middletonův klavinet tomu dávají zvláštní šansonový přídech a je tu živo minimálně jako u skoro souseda Santany. No, tady se děly věci tehdy a dějí se stále! Ve druhé půli se odvázal i sám pan Mistr na svých strunách a je to adrenalinová jízda, že vám vyklouznou oči z důlků... Díky za to, hluboká poklona. Goodbye Pork Pie Hat - Beckovy astrální tóny pevně dokazují jeho zaujetí pro "nový" žánr, pak se nám ale zapojí na prastaré bluesové figuře postavená rytmická figura, nad kterou se vznášejí tu ospale, tu živě přitažlivé jazzrockové ornamenty. Mistr tu na strunách vede a propojuje krásné melodie, mistrně a milimetrově provázané se zbytkem osazenstva. Krásná, živelná skladba, prosycená omšelou náladou báru, dýmu a whisky. Není co dodat. Head for Backstage Pass - dokonale fusionově drtící souhra Bascombovy basy a bicích (zde Richard Bailey), vplétají se rychlopalné tóny a sóla pana principála a Middletonových klavinetových ústřelů. V závěru vás totálně nažhaví a strhne odvázaná kytarová práce. Hammerovy potemnělé synťáky otevírají další krásku Blue Wind (zde si "Honza" i zabubnoval, a stojí to za to), pod tuto věc se podepsal i skladatelsky a kdo jeho tvorbu znáte, určitě se netrefíte vedle. Poctivá, instrumentálně nesmírně nadřená věcička s pravověrným stylovým odkazem, snad nejčistší ukázka stylu na albu vůbec s drtící baterií, na konci podmanivý návrat k úvodnímu tématu... Sophie - křehké mistrovy tóny s Middletonovými klapkami prozrazují baladu, od prvních sekund s pravověrným jazzrockovým otiskem a atmosférou, které rozpoutají původně klidnou skladbu k dokonalé instrumentální katarzi a infernu, pokud milujete všechny stylové persóny jako Mahavishnu, Weather Report či Return to Forever, budete zde jako u svých. Play With Me - no to je výstavní Bascombův start na čtyřech drátech, s Beckovou kytarou nastupuje další pravověrný fusion melodický koktejl, tohle má tak neskutečnou energii a tlak, že mě to střílí do stratosféry, a to je rytmika spíše v pozadí. Drtící fusion palba s funkovým otiskem, i Hammer si tu naposledy zařádil za synťákovými stolečky. Pro mě jednoznačně jeden z vrcholů alba... Na závěr je tu klidná, konejšivá Love is Green - krásné tříštivé tóny kytary, výrazná, ale neagresívní basa, piano. Beck si tu pěkně vyhrál i s krabičkami, efekty jako mág. Dokonalý závěr, svědčící o naprosté suverenitě téhle našlapané hudební jednotky.

Kvalitou, poselstvím, atmosférou mimořádné dílo pětihvězdičkové hodnoty, vytvořené pevně semknutou jednotkou na jedné stran hudebních veteránů, na druhé věrozvěstů. Většina skládání také zůstala na Beckových spoluhráčích (Walden má pět kusů), což určitě dodává albu živelnost a pestrost.