Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 07.06.2014

Co naplat, každý někdy šlápne vedle. Někdo dříve, někdo později. Jeffu Beckovi se takto "zadařilo" až po více než dvaceti sezonách v hudební branži albem Flash. V osmdesátých letech Beck nebyl v rámci své vlastní sólové tvorby příliš aktivní a objevoval se hlavně na hostovačkách u různých svých kolegů a kamarádů, až roku 1984 se rozhodl natočit sólovou desku. Hostování mu na ní oplatili jeho bývalí spoluhráči Rod Stewart, Jan Hammer a Carmine Appice, překvapivě jen v jedné skladbě se objevil Beckův tehdejší dvorní klávesista Tony Hymas, a celé to lemoval ještě zástup studiových hráčů.

Začnu tentokrát od toho nejlepšího. Nádherná soulová balada People Get Ready s Rodem Stewartem za mikrofonem se duchem vrací někam k desce Truth a skladbám jako Ol' Man River či I've Been Drinking. Čisté tóny Jeffovy kytary obrušují hrany Stewartova naléhavého zpěvu a dohromady vytváří parádní atmosféru čisté radosti z muzicírování. Záblesk dávných let ale mizí, dál už to bude podstatně dobovější (a také bolestivější). Instrumentálce Escape vládnou Hammerovy syntezátorové nástroje, ale ještě je to docela dobré - náš "český Honza" dokázal skládat chytlavé, ale přitom netuctové melodie, a zde se právě jedna taková nachází. Průměrnou, ale ještě jakž takž snesitelnou skladbou je druhá instrumentálka na desce, Hymasova You Know, We Know, pak už ale přichází průšvih.

Naprogramované bicí s přehnaně vytaženými přechody, strojové rytmy, všudypřítomné doprovodné vokály a v tom všem se plácající chudák zpěvák. Jimmy Hall není vůbec špatný vokalista, ale tenhle materiál mu prostě nesedl (nejde o žádnou výjimku, na tomto problému pohořela v 80. letech spousta rockerů). Dvě skladby si tu zazpíval i samotný Beck, přičemž jeho monotónní a veskrze průměrný vokální projev se k těm robotickým strukturám hodí paradoxně možná i více, než Hallova muzikálnost. Opravdu nevím, co bych z tohoto materiálu vyzdvihl - možná (s přivřenýma očima a zaťatými zuby) ještě Gets Us All In The End bych mezi poslouchatelné skladby mohl zařadit, víc ze základního materiálu už ne. Ze dvou bonusů je pak zajímavější Back On The Streets, pokus o syntezátorový pop-metal se zpěvačkou Karen Lawrence.

Beckova kytara se na desce sice objeví v pár zajímavých momentech, často je to ale jen krátké sólo a zbytek písničky už táhne jen ta naprogramovaná mašina. Ona mi ale vlastně nevadí primárně ta chladná přetechnizovanost - elektronické bicí bych přežil, stejně tak syntezátory, obojí jsou jen nástroje, na které se dá hrát zajímavá i nezajímavá muzika. Jenomže s tou strojovostí a zaměřením se na jednoduché taneční rytmy přichází ruku v ruce vyprázdněnost a nuda. Pokud tahle hudba slouží jen coby kulisa, leccos se ještě ztratí, ale při plném soustředění už se provaluje naplno, že tady vlastně není moc co poslouchat.

Jak vidno, fúze rocku s taneční hudbou v tomto případě nebyla životaschopná. Deska Flash sice Beckovi vyhrála Grammy za nejlepší instrumentální výkon roku, nicméně pro Beckovy věrné fanoušky to musel být hodně tvrdý direkt. Za tři přijatelné skladby mezi spoustou balastu dávám slabé dvě hvězdičky - alespoň People Get Ready je pádným důvodem, proč se tímto albem vůbec zabývat.