Reakce na recenzi:

horyna - @ 12.05.2016

Kapela Demon je velmi specifická anglická kapela, sdružující se kolem hlavního lídra, skladatele a zpěváka Dave Hilla, který spolu se svým přítelem Malem Spoonrem kapelu okolo roku 1980 zakládal. Podrobnější informace jsou samozřejmě v profilu, či na internetu snadno dostupné a tak si ještě ve stručnosti shrňme určité etapové úseky, než přejdeme právě k této, pro mne nejlepší jejich desce.
Po prvním zcela NWOBHM- období, plném heavy postupů i říznějších kytar a rychle se dostavujících zástupech fanoušků, se zcela z nenadání udál náhlý přerod kapely artovým směrem, plně prezentovaný právě recenzovaným albem. Odhodlání si jít za svým, pánové potvrzují i jeho dalšími dvěma následovníky. Ony desky se odebírá do mnohem klidnějších, promyšlenejších a progresivnějších vod, než by člověk od účastník nové vlny a de fakto kolegů Iron Maiden čekal, ovlivnění kapelami typu Pink Floyd je sice okrajové, přesto už se jede po jiné koleji. Vzdušné atmosférické kompozice plné klávesových ploch, zvláštní futuristické atmosféry, koketující až s A.O.R., si rychle našla své nové odběratele a následovníky. S postupujícími 80-tými léty se však kapela pomalu navrací ke svým kořenům, spíše ale přiklánějíc se hard rockovějším směrem, tento postupný přerod plně vykristalizoval v asi nejlepší desku té doby, album Taking... S devadesátými roky dochází ke stále většímu úpadku a poté i rozchodu. Dave se ubírá na sólovou dráhu, následný comeback kapely solidní deskou Spaced... potvrzuje její především koncertní činnnost, ale idalší alba udržují kapelu v podvědomí až do dnešních dnů.

Vesmírné ozvěny uvozují úvodní stejnojmenou jízdu, klavírní podpora mohutného refrénu dá povel k odstartování melodických kytarových linek, jež zdatně sekundují onomu piánovému motivu, klávesy v první řadě s drsným Daveovým vokálem tvoří důležitou součást nových Demon.
Magická atmosféra druhého kusu Nowhere to Run- je postaveného na poklidné kytaře a dominantních syntezátorových plochách.
Fever in the City- mistrná balada, budovaná novými prostředky v tvorbě kapely, uhrančivý klavírní a kytyrový projev nastavuje zcela neznámou sentimentální náladu.
Blackheath a její další bráška dokonale nakročí vstříc 80-létů velmi melodickými linkami i rytmickou clonou, Dave zpívá velice svěže a v refrénu nás svou razancí plně strhává.
The Writings on the Wall- volná, rychlejší píseň souboru, který do mohutných refrénů vložil esprit svého nového postoje.
The Only Sane Man- druhá ojedinělá a procítěná píseň desky, klávesové rejstříky jsou mimořádně vystavěny a podtrhují zvláštnost těchto okamžiků.
A Step Too Far- konec alba obstarává svižná hard rocková jízda, jasně se inspirující u rockové generace 70-let, tuny melodických a sólojících kytar sprintují jak o závod, konec je maximálně pozitivní, energie ze souboru prýští na hony vzdáleně, paráda, opravdová lahůdka pro sběratele rockových kuriozit.

Tuto desku (či kapelu) nejspíš příliš fanoušků v těchto končinách nezná, je to velká škoda, věřím že v jejich hudbě by mnoho z nich objevilo skryté kouzlo.4,5*