Reakce na recenzi:

Martin H - @ 22.06.2017

Hammondy drtící svým zvukem vše, co jim stojí v cestě. Tak tohle mě napadlo, když jsem konečně slyšel první desku Američanů Vanilla Fudge. Do té doby jsem znal pouze jejich předělávku hitu vokální dívčí skupiny Supremes You Keep Me Hangin' On, silně zpomalenou oproti originálu. A hlavně informace, že bez této partičky by hard rock vzoru Deep Purple či Uriah Heep vypadal a zněl asi jinak, mě nenechávala chladnou. Nehledě na to, že pánové Kluka a Váně ze skupiny Progres je neustále uvádějí jako jeden z hlavních inspiračních zdrojů.

Těch sedm kompozic obsažených na této eponymní desce je nahráno podle následujícího hesla: „Když je něco rychlé a svižné, tak to zpomalme, jakmile je něco už pomalé, tak to zpomalme ještě víc, možná až na únosnou mez.“ Navíc se jedná o coververze velice známých hitů, ale mnohdy překopaných k nepoznání. Zvláště s poslední skladbou Eleanor Rigby jsem měl trošičku problém, protože jsem zpočátku nemohl původní melodii v tom masivním varhanním oparu nalézt. Přímočarost originálu je ta tam, totéž se děje i druhému zástupci z tvorby Beatles, písni Ticket to Ride. Skladba People Get Ready je ozdobena až kostelně znějícími vícehlasy, které jen podtrhují naléhavost v hlase zpěváka a klávesáka Marka Steina. Dlouho jsem si myslel, že ten chlápek má černou pleť, tak je jeho hlas výrazný. Když k tomu připočteme přesnou a výbušnou rytmiku pánů Bogerta a Appice a místy až hardrockově ostrou kytaru Vince Martella, máme pohromadě předchůdce všech těch opusů z rodu July Morning a Child in Time.

Psychedelie a hardrocková břitkost zde vytvořila hudební koktejl, bez něhož by možná některé kapely zněly jinak. Vanilla Fudge ukázali cestu a rocková hudba jim vděčí za mnohé. A nyní také chápu, kde vzal Joe Cocker za pár měsíců inspiraci.