Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 08.11.2013

S kapelou Vanilla Fudge jsem se poprvé setkal prostřednictvím knihy Schody do nebe: Led Zeppelin bez cenzury. V tomto bulvárním podání kariéry Led Zeppelin hráli členové Vanilla Fudge (zvláště Mark Stein) úlohu těch, kteří Zeppeliny na jejich prvním americkém turné zasvěcovali do radovánek života rockových hvězd. O hudbě této kapely jsem tehdy ještě neměl jasnou představu, tipoval jsem, že to bude nějaká Zeppelinům podobná parta. O to větší pak bylo mé překvapení, když jsem se později prostřednictvím žebříčku "Billboard Top 100" seznámil s jejich verzí skladby "You Keep Me Hangin' On". Výrazný zvuk hammondek, průrazné basy a hlavně perfektně sezpívané vícehlasy mi od začátku imponovaly. Začal jsem se tedy pídit po deskách této kapely a mezi jinými jsem se dostal i k tomuto albu.

Comebacky slavných jmen bývají ošidnou záležitostí a často se nabízí otázka, zda má znovusjednocená kapela hudebně ještě co nabídnout, nebo zda je na prvním místě snaha vyždímat ze zavedené značky ještě nějaké peníze. V případě reunionu Vanilla Fudge je otázka možného hudebního přínosu o to palčivější, že se kapela takřka po dobu celé své existence spoléhala hlavně na vytváření osobitých coverů skladeb jiných interpretů, vlastní tvorba zaujímala spíše minoritní postavení. A samotné album The Return - máme jej považovat za klasické řadové album, nebo spíše za kompilaci? Jsou tu čtyři zbrusu nové covery a osm znovu nahraných skladeb ze starších desek, důležité ovšem je, že se oproti "původním" verzím z konce 60. let zásadně změnil zvuk nahrávek. Je ostřejší a dravější, oproti dřívější klávesové dominanci tu mnohem výraznější prostor dostává kytara Vince Martella. Částečně je toto možná zapříčiněno tím, že původního klávesistu Marka Steina tu nahradil Bill Pascali, taktéž solidní hráč a majitel příjemného chrapláku.

Nejlepšími částmi alba jsou pro mě jednoznačně nové covery. Kapela při jejich výběru rozhodně nebyla konzervativní - otvírák Ain't That Peculiar (původně od Marvina Gaye) sice ještě pochází z dob prehistorických, ale dál je to docela smršť. Už originál skladby Do Ya Think I'm Sexy? trošku přípomíná Japanese Boy od Aneky a pro tradiční rockerské houně by mohl být těžkým oříškem, ale coverovat boybandy (konkrétně N'Sync a Backstreet Boys) z konce 90. let, to už je hodně silná káva. O to víc ale musím verze skladeb Tearin' Up My Heart a I Want It That Way v podání Vanilla Fudge pochválit - valivé, těžkotonážní, s riffy jako řemen. Udělat z výborné rockové skladby syntetickou popinu umí bohužel kdekdo, neznám ale žádnou kapelu, která by to obráceným směrem zvládala tak, jako Vanilla Fudge. U znovu nahraných starých věcí už budu kritičtější - líbí se mi větší zapojení kytary, ale původní (většinou subtilnější) verze ze starších desek se mi povětšinou zdají být lepšími.

Album The Return si poslechnu rád, pokud mám chuť na opravdový klávesovo-kytarový nářez. Žádné přepisování rockových dějin se nekoná (což myslím také od tehdejších skoropadesátníků už nikdo nečekal), ale deska je to šťavnatá a chutná. Tři hvězdičky dávám jen vzhledem k malému množství nového materiálu a také proto, že starší verze většiny skladeb tu nebyly překonány.