Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 12.02.2021

Americká nezávislá firma Magna Carta se v devadesátých letech věnovala vydávání alb různých prog rockových skupin, velký úspěch měly Tribute projekty velikánů art rocku Yes, Genesis nebo Pink Floyd. Právě při tvorbě dalšího podobného alba – poctě Rush, byl bubeník Mike Portnoy z Dream Theater osloven majiteli firmy, zda by nechtěl natočit sólové album s muzikanty, které si sám zvolí. Mike byl potěšen a rozhodil sítě. Basista Bily Sheehan z Mr.Big jeho nabídku odmítnul, ale lepší náhradu, která se namanula, by si fanoušek náročnejší muziky těžko mohl představit. Hutnit rytmiku spolu s Mikem se totiž rozhodl Tony Levin (mj. P.Gabriel , King Krimson, Pink Floyd) se svým dvanáctistrunným Chapman stickem, zvláštním nástrojem, který má basové i kytarové struny a dá se něm zahrát neskutečné věci. Tony před rokem nahrál podobně laděnou desku v prog/jazz rock triu Bozzio Levin Stevens, jehož barevné CD nazvané Black Light Syndrome (1997) nelze než vřele doporučit. Klávesista Jordan Rudess, člen Dixie Dregs, zaujal experimentálním albem Rudess/Morgenstein Project 1997, kde předvedl parádní výkon. Rovněž několikrát vystoupil před DST jako předkapela. Vhodného kytaristu dlouho nebylo možno sehnat, osloven byl i Brian May nebo Steve Morse, ale nakonec to nedopadlo. Nezbývalo nic jiného, než sáhnout do vlastních řad a z domácí kapely DT požádat o pomoc Johna Petrucciho.

Muzikanti se s tím moc nemazali. Za šest dnů si připravili kostru skladeb a v Milbrook Sound studiu v New Yorku desku s Paulem Orofinem při společných jamech nahráli. Orofin tehdy zrovna ukončoval práce na tribute albu Guitar Battle, na kterém Petrucci rovněž participoval. Jak vidno, tehdejší doba byla hudebním ekvilibristům zaslíbená.

Jak se tedy projekt Liquid Tension vydařil? Muzikanti více méně prokazují své kvality a připravenost na načrtnutých základech vystavět zajímavé melodické linky. Určitá podobnost s tvorbou Dream Theater je zřejmá, vždyť se ji v podstatě zůčastnily budoucí tři čtvrtiny Snového divadla. Posluchač se může plně věnovat relaxu při instrumentálních skladbách, kde Portnoy s Levinem vytvářejí plastickou rytmickou pavučinu nad kterou krouží metalická Petrucciho sólová kytara. Když se začne blížit okamžik, kdy by mohl daný koncept nudit, přispěchá Rudess s klávesovými vsuvkami a zajímavým repertoárem zvuků v paměti syntenzátoru, jako např. v úvodu Osmosis, kde na klávesách supluje jakési exotické perkuse. Ve skladbách jsou vyváženě dávkovány metalové a technicky náročnější pasáže s těmi melodičtějšími a oddychovějšími (Osmosis a State of Grace) , takže je stále co poslouchat. Možná jen ty dvě kratičké jednohubky The Stretch a Chris and Kevin's Excellent Adventure působí jako rozptýlení a kdyby na albu nebyly, nic by se nestalo. Ostatně také vznikly až v samotném závěru nahrávání.

Před závěrečnou Three Minute Warning, která vtipně z celkové stopáže odkrajuje skoro půlhodinku, je na obalu uvedeno upozornění, že bázliví, netrpěliví a kritici požitkářství by tuto skladbu vstřebávat neměli. Ač je song teoreticky rozdělen do pěti částí, ve skutečnosti se jedná o nepřerušovaný a celistvý záznam jamu, který osobně považuji za gró celého alba. Zde jsou hráči maximálně bezprostřední a uvolnění. Nezbývá nic jiného než popřát příjemný poslech!