Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 16.10.2017

Když bádám nad svými hudebními oblíbenci, už léta se se mnou, jako s nějakým desperátem, táhne jako červená nit jeden fenomén, pro mě však velmi příjemný. Je to srdeční obliba velkou většinou ostatních zatracovaných, či dokonce zavrhovaných či opomíjených desek. Jednou z nich je nepochybně tohle kontroverzní album Metallicy.

I když se mi ušima rozjíždí Ain´t My Bitch po dvousté, stále těžkotonážní rozjezd ve starém střihu, valící se kovová lokomotiva tu nejde zastavit, jiskry, zápalky a tuny adrenalinu.

Pořádný záhlavec vám utrží i 2 x 4, sleví na tempu a pokovená minulost se tu sráží s alternativním rockem, špetkou elektronických ruchů a rozmazaným melodičnem. Skvěle pulzující parostroj Jasona Newsteda.

Hned třetí, pro mě památná a nostalgická hymna The House Jack Built, má pro mě až magický nádech, ani nenapočítám, kolikrát mi vylepšila splíny do širokého úsměvu. Živá voda nového přístupu, skvělé gradace i Hammettova sóla a obří výkon Jamese Hetfielda.

Klipový, silový hit Until It Sleeps netřeba moc představovat, znovu lehké grungeové doteky - vystopujete klidně Pearl Jam a celou alt-rockovou kohortu za zády. Jdu v protisměru toho oceánu odsudků, nadšeně tleskám a křičím!

Synovský vztah mám i k další notorické hitovce King Nothing, proslulé svým sněhovým klipem. Běsná vazba, Newstedovo basové brumlání, a doslova monstrózně vypálený dělobuch na křídlech melodií. Parádně rozostřené skřípající kytary.

I další, opět grungeově políbená Hero of the Day znovu náleží do kategorie hitů. Křehkost, mrazivé doteky, smutek a nostalgie, na konci ale i prapůvodní poctivá energie, nekonečno melodií.

Je-li deska jakýmsi prolnutím kovu a vlivů třeba ze Seattlu, asi jen hluchoněmý by v památné hymně Bleeding Me přeslechl další mé horké favority, Alice in Chains. Klidně můžu říci, že je to jakási pocta této legendě. A s těmi slovy se u mě pojí hrdost a vztyčená hlava - dokonaleji to už nešlo.

To následující Cure určitě bez potíží můžu označit jako slabší položku na albu, chybí ji nějaký nosný motiv, které ozdobily předchozí zářezy. Rytmický rachot, syrový riff, ale relativně málo přidané hodnoty - nej je tažený refrén.

Poor Twisted Me si k hardrocku více než přičichla, až zeppelinovský oděný riff a celá nálada a atmosféra upomíná rockové časy dávno ztracené. Jede si zatvrzele jako buldozer, nedivím se, že s ní spoustu lidí naštvali. Záleží na náladě.

Wasting My Hate spolutvoří drsné, jiskřivě kovové jádro alba. Taky pro mě slabší kousek, tempový kolovrátek za pár poslechů vyšumí do povětří.

Těžko bychom našli kontroverznější a zatracovanější skladbu, než countryově, laděnou Hetfieldovu osobní zpověď Mama Said, jinak krásně, civilně, "irsky" vystřiženou píseň, vytesanou z pár akordů. Přesto byl metalový národ na základě této pětiminutové položky (z 80 minut) ochoten prohlásit album za country!

Nástup Thorn Within značí opět jiskření a kovový skřípot, rozjíždí se s parádním riffem, jako vypůjčeným od Zakka Wyldea. Drsná jízda s ostrými lokty, kterou změkčuje křehký Hetfieldův zpěv. Těchhle šest minut vás zhoupne a pak zničí.

Ani u Ronnie si určitě neodpočinete - další odhalení rockových prakořenů, polito kovovou životodárnou mízou. Můžete zapisovat počet hardrockových velikánů, u kterých si metla vzala inspiraci. Ale stále je to jízda.

A vězte, že tou je i závěrečný opus magnum The Outlaw Torn, deset minut trvající očistec a nejlepší definice pojmu hymna. Postupně rostoucí, mohutně sekané kytarové asfalty Hammetta a Hetfielda, historický melodický sled tónů mě zbavují slov. Zvukové čáry, zpěv hrající si s basovými tóny, mnoho rozjezdů a skvostných výbuchů refrénu. Zklidnění a postupný růst. V závěru brutální exploze a dokonalá, živelná a nelidská nástrojová přehlídka s Hammettovými mizejícími sóly...


Abych to rozumně shrnul - neříkám, že to nejsou pasáže, které mi nečpí nudností. Všichni by pořád chtěli stylotvornost, být v čele proudu a upírají umělcům právo na to, co si tady vlastně dovolila M - tedy odlít svou verzi tehdy aktuální hudby a pokusit se nalézt v ní novou inspiraci. I za ten arogantní, výtržnický úsměšek v bookletu, garderobu a vlasy vlastně tleskám. A teď do mě!