Reakce na recenzi:

Hanry - @ 09.12.2018

Toto album se mi dostalo do ruky tento týden (a do hlavy), snad teprve podruhé v životě po takřka 12 letech od prvního poslechu, proto to prakticky beru jako prvotní detailnější poslech, protože z tehdejší doby si pamatuji jen na skladbu Fuel.

Load/Reload mají z mého pohledu téměř totožný zvuk jako Garage Inc, tato alba tedy byla takovou předzvěstí toho, jakou produkční cestou se bude Metallica v následujících letech ubírat. Také lze na těchto albech poprvé vnímat jev, který mi u Hetfielda jde bohužel značně na nervy a nehodí se k němu. Tím myslím to, když zdvojuje ve zpěvu samohlásky - to jeho "je-éé". Tento způsob zpěvu Hetfield nikdy předtím nepoužíval, až právě od roku 1996 s nástupem L/R alb a pokračoval s tím i u Death Magnetic a dále.

Vraťme se ale k samotnému Reloadu. Na albu mi vadí hlavně špatný zvuk, konkrétně to, že Hetfieldův hlas je na desce nejhlasitějším elementem a ostatní nástroje včetně bicích jsou velmi utlumené a upozaděné na stejné úrovni. V porovnání s Black albem je tento rozdíl velice slyšet. Myslím si, že produkce tak dlouho experimentovala (kdoví na čí nátlak), až vznikl tento výsledný nepovedený zvuk. Možná také hraje nějakou roli fakt, že Kirk Hammett (pddle Wikipedie) poprvé hraje na studiové desce i doprovodnou kytaru.

Jediné, co bych vytkl samotným písním, je méně agresivní tempo, přijde mi ještě pomalejší než na Black albu. Některé písně jsou takové utahané, což je škoda. Dále je tu také rozdíl od předešlých let v tom, že kapela upustila od politicky motivovaných textů nebo zpěvu o sociálních problémech (schizofrenie, vnitřní boje atd.). Například v několika písních zpívá James o své matce - nikoli stylem výčitek k rodičům kvůli zkaženému dětství (problém víry a výchovy) jako na And Justice for all (v písni Dyers Eve), ale prostě jen do textu vkládá jakýsi odkaz své matce.

Top písně jsou Fuel - výborný otvírák, The Unforgiven II se mi hodně líbí, ale neporovnávám s jedničkou, jen to prostě beru jako novou melodii, která si na nic nesmí hrát. Hodně bych vyzdvihl také například Where The Wild Things Are, která má hodně zajímavý refrén a přechody. Better Than you, je přesně ten případ, kdy jsem psal, že postrádám rychlejší agresivnější tempo, jinak výborná melodie a Hetfieldův hlas se mi zde hodně líbí.

Celkové hodnocení vidím na 3.5, protože samotný materiál mi přijde hodně kvalitní, bohužel na první poslechy, jak jsme byli u kapely zvyklí, se hned neprojeví i díky špatnému zvuku, na který si člověk musí zvyknout a překousnout ho. Možná by nebylo od věci zkusit nějaký remaster R/L alb, ale Metallica nikdy remastery nedělala na rozdíl od její "pokrevní sestry", skupiny Megadeth, což je škoda.