Reakce na recenzi:

Heavy Dolkas - @ 23.10.2011

Death Magnetic
Death magnetic je nejnovější album největší thrashmetalové kapely světa Metallicy. Po ne zrovna nejvydařenějším díle St. Anger si Metallica udělala opravdu velkou přestávku v nahrávání a to zhruba 5 let. 10. září 2008 se však konečně dostala do obchodů k nedočkavým fanouškům v pořadí už devátá a nutno říci povedená deska Death Magnetic, která je také první se současným baskytaristou Robem Trujillem. S monstrozními deskami jako Black Album, Master Of Puppets, ...And Justice For All či Ride The Lighting se sice zřejmě srovnávat nedá, ale Metallica jasně ukázala, že netrpí nedostatkem kreativity a nemusí žít pouze ze staré slávy. Obsahuje 10 songů, které si teď rozebereme.
That Was Just Your Life se rozjíždí pomalým, tichým vybrnkáváním, které se rozvine až do rychlého, velice tvrdého rifu. Následuje až neskutečně rychlý zpěv, který přejde do sekaného refrénu. To se jednou opakuje a na řadu přichází celkem krátké ale povedené kytarové sólo. Song končí zařvaním názvu písničky.
The End Of The Line začíná rovnou chytlavým, sice ne zrovna rychlým, ale o to tvrdším rifem. A na něm je také založen zbytek celé písně. Ta si celých bezmála 8 minut drží vysokou úroveň hlavně díky kvalitnímu, lehce zapamatovatelnému refrénu. Chvíli před koncem píseň nečekaně zpomalí a změkne, ale okamžitě se opět rozjede do řvoucího refrénu.
Broken, Beat and Scarred je opravdu povedená pecka. Fantastický středně rychlý rif a chytlavé sloky, plus vyřvávací refrén ji dělá opravdu skvělou. A nesmí se zapomenout určitě také na dlouhé až nadlidsky rychlé kytarové sólo.
The Day That Never Comes je pro mě bezpochyby nejlepší věc z Death Magnetic a také jedna z nejlepších písní, kterou kdy Metallcia složila. Začíná lehkým brnkáním do kterého se najednou vloží bicí a druhá kytara, která se rozvine až do měkkého baladického riffu. Hetfield snad poprvé na desce zpívá jemně a nevyřvává, což se nezmění ani ve středně tvrdém až neskutečně chytlavém refrénu. Celý koloběh se opakuje, ale po druhém refrénu už na řadu nepřijde opět baladická část, ale naopak nádherný tvrdý riff do kterého se začlení také teď už zase vyřvávající zpěv a píseň končí v parádním opravdu extra dlouhém sólu s řezaným riffem.
All Nightmare Long startuje zajímavým vybrnkáním na basu, do kterého se postupně začlení všechny nástroje a rozjede se až do mohutného riffu. Následuje opravdu démonická sloka, která se za nedlouho rozvine do, podobně jako u většiny písniček z Death Magnetic, chytlavého refrénu. Opět následuje povedené dlouhé sólo a za ním se rozvine naprosto Thrashmetalový rif kterým po 8 minutách song končí.
Cyanide je sice pomalejší než All Nightmare Long, ale melodičtější a rozhodně jí nechybí ani potřebná tvrdost. Je založená na středně rychlém riffu a nádherné sloce. V půlce se píseň ztiší a zpomalí, čím vynikne Hetfieldův příjemný zpěv, aby se mohla zase rozjet pomocí tradičně rychlého kytarového sóla. Končí opět chytlavou slokou.
The Unforgiven III je povedená metalová balada. Rozjíždí ji klavír, ke kterému se přidá orchestr a následně také kytara, bicí a basa. Trochu překvapivě se rozvine až do celkem rychlého metalového tempa, ale po chvíli se vrátí zase zpět k pomalé zpívané části. To se jednou zopakuje a na řadu opět přichází dlouhé, ale pomalejší sólo, po kterém následuje zase pomalé vybrnkávní propojené se zpěvem a tím také píseň končí. Jako jedna z mála, ne-li jediná, dokáže opravdu důstojně konkurovat The Day That Never Cones.
The Judas Kiss je tvrdá metalová pecka. Ale na můj vkus není příliš melodická a to právě díky tvrdosti. Není vůbec špatná ale na albu nijak nevyniká a patří k horším songům téhle desky. Nezachránilo ji ani tradiční rychlé sólo. Navíc trvá celých 8 minut a ke konci už trošku nudí.
Suicide and Redemption startuje pomocí sekaného riffu, který se různě mění do dalších a dalších pomalejších, ale opravdu tvrdých riffů. Píseň přejde do pomalého krásného sóla doprovázeného taktéž pomalým vybrnkáváním. Dále pokračuje opět tvrdými rify, ze kterých se vyvine, jako už po několikáté, dlouhé rychlé kytarové sólo. A nakonec tahle bez dvou sekund desetiminutová instrumentálka končí postupně ztišovaným chytlavým riffem.
Death Magnetic uzavírá jedna z nejkratších, ale zároveň nejlepších písní na desce a to My Apocalypse. Je založena na brutálně tvrdém refrénu. Ani sloka ale nezůstává pozadu a udržuje písni vysokou úroveň. Nesmí chybět samozřejmě ani kytarové sólo a deska doznívá za pomoci nejtvrdšího refrénu, který je na Death Magnetic k nalezení.
Tak to je tedy poslední počin amerických velikánů z Los Angeles nazvaný Death Magnetic. Myslím, že se opravdu nemají za co stydět a po pěti letech čekání nám připravili velice povedený comeback. Hodně jsem se rohodoval mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami, ale jak jsem zmínil na začátku, mezi úplná božstva to neřadím, takže proto tedy hvězdy čtyři.