Reakce na recenzi:

Antony - @ 26.09.2023

S albem Come An’ Get It bojuji odjakživa, posledních pár týdnů docela intenzívně. Ne, ten boj se nedá vyhrát. Skladby jsou zde otupělé až zcela tupé. Počínaje debilně zopakovaným názvem, přes rádiově orientované pokusy o rychlohitovky, až po naprosto primitivní a odosobněné popěvky. Kouzlo prvních dvou alb zcela zmizelo. Víc jak polovina skladeb jsou jen opakované zhlouplé refrény na zteřelém podkladu. Jede ve stejných kulisách, akorát herci se nesoustředí, hudlají letargicky a opakují omšelé triky ze zvyku. To si říkám u třetí skladby. V půlce už docela trpím. Wine, Women An’ Song je strašlivá otravná prázdnota a nicota. A do konce desky je ještě tak daleko.

Ani nevím, konkrétně proč je to tak špatná deska. Proč je úplně vyčpělá, nanicovatá. Proč jim to nevěřím. Hraná radost, hraná rozvernost i patos, samé pózy, co v sobě nemají nic pod kůži zadírajícího se. Začíná mi ten materiál hudební inertností nebezpečně připomínat tu nejhorší část RUSH, která se taky nedá poslouchat. Profi výkony nic nezachraňují, jen dají ještě více vyznít té bídě a nuzotě. Úchylné opakování hlásky An’ v názvech písní, v titulech tří po sobě jdoucích alb, to je rodně hustej rap.

Když nechám desku dolézt až do konce, mohu jen vytvářet teorie. Jestli třeba někdo nedostal zadání – dáme ti tři chlapy z DEEP PURPLE, k tomu 3x hvězdné M (Marsden/Moody/Murray) ale nesmíš s nimi udělat jedinou slušnou písničku. Splněno na 100%. Šestice hudebníků špičkových kvalit, produkuje to celé opět Martin Birch, co chtít víc? Kde nic, tu nic, jen vyšumělý odvar. Tady není o čem psát. Všechno zní jako sebeparodie. Ztratil se recept na Muziku, tak slepě, hluše a blbě tápou. Tingl tangl druhé kategorie.

Japan 1987 CD Polydor P33P-25053
Dynamic range – DR13
Total 40:36